Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Phlebotomized řadím mezi kapely, kterým právem náleží status kultovní. Svůj jepičí život v období devadesátých let zaštítili dvěma výraznými opusy, ke kterým mě dodnes pojí zvláštní vztah. Léty se nemění ani vřelejší sympatie k albu Skycontact, které beru jako jedno z nejlepších metalových desek tehdejší dekády. I když zrovna tohle album je typickým příkladem nahrávky, u které na věku vůbec nezáleží. Tahle hudba osloví i po letech a člověk si na ní pořád vydatně pochutná. Jestli si však pošmákne i na novince, která dovršuje reunion ceněné kapely, to je otázkou následujících řádků...

Kapely, které se vrací po x letech vždy hodně riskují. Návrat Phlebotomized se mezi takové musí chtě nechtě také řadit. Zrovna u nich (podobně jako třeba v případě In The Woods...) jsem nebyl úplně přesvědčen, že bych ho chtěl a potřeboval zažít, natož aby dotyčná družina natočila nové album. Spíš bych si přál, aby dál spala věčným spánkem, těžila ze svých neobvykle pojatých alb, na kterých definovala vlastní originalitu a na nějaký comeback nepomýšlela. Ale stalo se. Deformation Of Humanity je třetím velkým albem Phlebotomized, albem, které od předchozího Skycontact dělí neuvěřitelných 22 let.

Ne všechny návraty se vyplatí realizovat a jen nerad bych se pouštěl do soudů, které za to stály a které zase ne. To, že jsou dnes Phlebotomized znovu kapelou z masa a kostí, je přinejmenším velmi osvěžující pocit. Rozpaky však jasně převažují a poslechy novinky nepatří k mých oblíbeným kratochvílím posledních týdnů. Taková je holt realita. Phlebotomized to na novince drhnou víc na sílu, jak na vnitřní krásu. A právě tu jsem u nich vždycky obdivoval. To nenásilné kouzlení s melodiemi, které se po divém tlučení do vrat vyšmodrchalo kdoví odkud. To mi dneska chybí, nebo se mi toho spíš nedostává zdaleka v takové míře, v jaké bych si představoval.

Takže jak zní Phlebotomized na začátku roku 2019? Kapela se snaží poukázat na své kořeny a zmohutnit je dalším albem, ale daří se to jen napůl. Novinka zní na poměry kapely až příliš obyčejně a postrádá jakýkoliv moment překvapení. Žije si svým sterilním životem a občas vyvolanými vzpomínkami na dny hojnosti. Phlebotomized se na Deformation Of Humanity prezentují progresivně laděným death metalem běžného střihu, na němž se ke svým neotřelým postupům a zvukům přiblíží jen místy. Je smutné si říkat, že Phlebotomized na novince jen paběrkují, ale Deformation Of Humanity není prakticky ničím zajímavé, natož výjimečné album. A protože tahle kapela patří k mým dávným srdcovkám, o to přísnější na ni při jakémkoliv nedostatku musím být. V mých očích je jejich nový studiový počin pouze lehce nadprůměrnou nahrávkou, která mne nemůže ničím uspokojit, jen mohu ze slušnosti pokývat na pozdrav a poděkovat za sázku na jistotu, které se kapela propůjčila. S minulostí se potýkat nebudeme, novinka se jí kvalitativně nepřibližuje.

Deformation Of Humanity je albem okamžiků. Nahodile příjemných, ale krátkodobých. Kompoziční kejkle a hravé přemety nad tvrdou slupkou kapela úplně nezapomněla, to jen tak pro pořádek. Jen jich není tolik, jako byl člověk zvyklý a ve finále je jich příliš málo na to, aby mohl být opravdu spokojený. Až moc často si potom říkám, že slyším kapelu za zenitem, kterou sem tam pozvedne momentální nápad, aby se až příliš pokorně sesunula k zemi a v poloze raněného starce cosi šeptala do hlíny.

Duch starých Phlebotomized je ke slyšení, ale člověk musí vynaložit trochu moc úsilí, aby jej vzal znovu na milost. Kapela natočila dobré album po technické stránce, kdy zdatně reprezentuje metalové řemeslo, ale také album, které postrádá dřívější krásu a neobvyklý prožitek. To uvnitř. Vyprchalo to jako pára nad hrncem a teď se můžeme bavit o tom, jestli za to může obměněná sestava, věk kapely, zapšklého recenzenta, nebo všechno dohromady. Z Deformation Of Humanity nadšen nejsem, ani být nemohu, ale uznávám jeho kvality na poli technického a atmosférického death metalu. Dál nejdu.