Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Idles jsou kapelou, kterou zná prakticky každý, kdo se v posledních dvou letech třeba jen kabátem otřel o britskou hudební scénu. Jejich debut Brutalism v roce 2017 prakticky prorazil zeď současných punkových jistot a ještě pokryt omítkou se bez ptaní dodupal na piedestal jedné z nejrelevantnějších nahrávek tohoto žánru za poslední léta. Následující nahrávka Joy as an Act of Resistance pak kapelu vyhoupla na vrchol kritické i fanouškovské přízně. Album okupovalo britskou TOP 5, ocitlo se v mnoha ročních sumarizacích význačných kulturních periodik a celá tato jízda kulminovala intenzivním koncertem v Alexandra Palace, na který se lístky vyprodaly během jednoho dne. Pokud tedy jejich první album je oním vstupem na scénu a druhé pak jejich celosvětovým úspěchem, přichází potřeba vnímat jejich nové, třetí album Ultra Mono jako určité zpětné zhodnocení dosavadní divoké jízdy kapely.

Když se mluví o Idles, často to působí, že kapela není jenom hudební fenomén, nýbrž také společenský a politický. Skupina skrze svoji tvorbu nevybíravě a nekrytě artikuluje svoji nespokojenost se současným stavem Británie, jejími sociálními problémy, nacionalismem, omezeností a apatií. Manický velšský vokál zpěváka a textaře Johna Talbota je dokonale srozumitelný, od počátku táhne každý song. Působí občas hystericky, občas neukotveně a téměř vždy na hranici mezi hořkou ironií a spravedlivým nasráním. Cituje často slyšená arogantní či vyprázdněná hesla vyšší a vyšší střední třídy a zasazuje je do netypických kontextů (například když se v písni Well Done ptá po vzoru zklamaného tradičního otce "No výborně. Proč sis ještě nenašel práci? Vždyť i Královna má práci."). I proto působí předchozí dvě alba jako určitý návrat společenské relevance do britského punku. Jakkoli se kapela téhle žánrové škatuli brání zuby nehty.

Zmíněná témata fungovala na oněch dvou albech také z důvodu osobní zkušenosti Talbota, kterou v písních dokázal svým nezaměnitelným projevem distribuovat. Nejsilnější zářez kapely, píseň Mother z jejich debutu, která vznikla z popudu smrti zpěvákovy matky, jež jako klasický příslušník tchatcherismem opomíjené dělnické třídy, prožila svůj život v přidělené stagnaci, obviňuje její prostředí nepřímo, skrze téměř výčitku onomu rodičovi: "Nic nevím, jen sedím a dívám se na pěkné barvičky." Když pak na Joy as an Act of Resistance nabízí posluchači nenošené boty své dcery, která umřela při porodu, není těžké si při poslechu připadat až nepříjemně nepatřičně.

Náhlá sláva a všeobecné uznání se pak projevuje na celkem mohutné aktivitě po různých sociálních sítích, díky kterým se kapela dostává do podvědomí i těm, kdo o kytary nijak mohutný zájem jinak nejeví. Idles se stali součástí popkultury i společenské diskuze. Dle jejich tematického záběru to muselo být to, co chtěli a je tedy třeba je z tohoto hlediska již hodnotit. Obvyklý debilní argument "Když se ti to nelíbí, tak to neposlouchej." je tady ještě více lichý než obvykle.

Na začátku nové desky Ultra Mono se zdá být stále vše v pořádku. Ihned mě ochromil ten plný zvuk kytar a hlavně basovky, jakkoli to samé nedokážu říct o zvuku činelů, který je dost přeřvaný, nejspíš kvůli tomu, že kapela je využívá překvapivě střídmě a nechává si je na agresivnější pasáže, které dle ní tak mají silnější dopad. Písně War, Grounds a hlavně pak Mr. Motivator otevírají desku přesně s tou pro ně typickou neukotvenou energií, šíleností a vy za nimi vidíte ty široce rozevřené oči, které vás nutí poklepávat si s čímkoli, co zrovna máte v ruce. Řetěz ale začne padat ještě před polovinou nahrávky, někde kolem klipové písně Model Village. V ten moment si totiž uvědomíte, že velmi pravděpodobně už kapela s jiným hudebním postupem, než jaký prezentovala doposud, na albu nepřijde.

Kapela se před vydáním vyjádřila, že by se s deskou chtěla přiblížit více rapovému hudebnímu vyjádření. Z desky to lze nejvíce vyčíst tím, jak se snaží co nejvíce vyhnout melodiím a používá veškeré nástroje jako rytmické prvky. Kytary moc nehrají, povětšinou spíše zasekávají a v refrénech pak zase obvykle vytvářejí hlukové stěny. V jejich nejsilnějších pasážích pak buď jako kytary vůbec nezní a sprostě noisují, nebo přichází s manickými vyhrávkami. Písně prakticky celé táhne právě Talbot za mikrofonem. On určuje jejich směr i intenzitu. Nedivil bych se, kdyby někdo měl s tímto albem problém v tom, že prostě zní celou dobu jako předehra k něčemu, co do konce nepřijde. Jakkoli v závěru se dočkáme pomerně nečekaného zpomalení s temným trackem A Hymn a následného slušně potentního zahájení songu Danke.

Nabízí se pak ale argument, že prakticky stejné postupy kapela volila i na deskách předchozích (z nichž Brutalism osobně zbožňuji nadevše) a fungovalo to bezchybně. Proč to tolik nefunguje nyní? Problém je v tom, že albu tentokrát chybí ten osobní kontext jejich frontmana. U debutu tvář jeho matky dominovala samotnému přebalu a on vinil Británii za to, co se s ní stalo. Navíc jsme se skrze tuto desku seznamovali s pozicí kapely. Druhé album se pak nabízelo jako terapeutická seance pro prekarizované, která přichází jako přítel a pomocná ruka do zmatené a podivné doby. Ultra Mono oproti nim působí ještě více heslovitě a tedy již trochu prázdně. Ten problém je v tom, že se vlastně dokola tepe prakticky to samé, ale tentokrát trochu vytrženě od nějakého nadepsaného tématu. Jasně, slyším ten argument, vždyť se ale nic nezměnilo, všechno je pořád stejně na levačku, tak proč se tomu nevěnovat? Jako jo, ale pak možná není třeba vydávat jedno album za rok.

Tentokrát totiž mnoho impertinencí působí jak prázdná twitterová zvolání. Jednotlivé fráze jsou od sebe často odtržené, topí se v obskurních jinotajích, unavených obviněních a místy až fotrovském kázání. Stále si v tomto směru sice udržují značně vyšší status než mnoho dalších hudebních influencerů, ale i tak se dostáváme někam, kde by bylo škoda tuto jinak slibnou smečku vidět. Idles nyní dle mě potřebují dva tři roky odpočinku, zastřešující téma a schopnost svůj oprávněný světabol vnímat opět v širších souvislostech než jen vzteklých výkřicích. Deska Ultra Mono se sice neposlouchá vůbec špatně, ale v tomto případě je třeba mít trochu výše nastavenou laťku. Předchozí tvorba kapely si to zaslouží.