Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sinister Species, které vyšlo před třemi roky, nemělo silnější moment. Bylo vidět, že do tvorby kapely začal prosakovat nádech rutiny a osobně mi chybělo kouzlo objevování. Album kolem mě prolétlo snadno a bez myšlenek, nechalo jen mlhavou vzpomínku. I když řemeslně bylo vše na svém místě, výsledek nevyvolal ty správné vibrace. S Altars Of Ignorance (dále AOI) to vypadá od počátku lépe. Mluvím i myslím tiše, abych to nezakřikl, ale opravdu cítím něco jako živou vodu v brázdách kolchozního bagrování. Přitom nahrávka vznikla ve stejných podmínkách jako předchozí Sinister Species, tedy studio Barn a produkce by Martin Friml. Něco se tedy stalo v procesu skládání a tvorby samotné.

Nebylo by to ono, kdyby nebylo intro, lehce pochodový rytmus a následně nás kanální chropot mrskne mezi důvěrně známé kulisy. Skladba Reversed Dorians provede důkladnou inspekci broumovské motorárny. Ještě lepší se zdá Corrosive Haven, která nemá slitování se šváby na stěnách. Vše funí jak má a ani jedno ložisko nepíská. Jako přísná delegace procházíme kompilátem rychlých drtiček, kterými se jako hustá kaše tlačí dusivě pomalé party. Asi končí směna, dochází tlak a stroje dohasínají, avšak přes síto rezavého masomlýnku se pořád tlačí nedočkavý materiál. Vládu drží prověřené, střední tempo, které srovnává a laminuje deptavý hluk do smysluplné směsi. Stejně jako si dopřejeme masakr, tak je potřeba nechat orgány vydechnout. Tohle všechno už známe a šlo by o další zářez do pažby bez hlubšího zamyšlení. Ovšem v letošním vydání se rýsuje více podob, pověstný dusivý tlak, kterým kapela dosud budovala devastující atmosféru, není jediným východiskem a zdaleka nepokrývá celou nahrávku. Vrata výrobní pevnosti asi prožrala koroze věků a vniknul průvan nesoucí lehké změny. Zároveň nechybí jistoty, jako výrazná basa nebo strojopřísný rytmus.

V převažujících kulisách minulosti se objevují prvky vanoucí z nedalekého severu, konkrétně Švédska. Kapely jako Entombed, Dismember, tedy severký kostitřas, nebo ti, co míchající do svého death metalu vlivy rocku či punku, jakoby stáli v hlavě kolébky AOI a vnesli mu pod peřinku trošku svého modu operandi. Masakrózní rutina přestává být jediným cílem a Tortharry odhalují svoji hravou tvář. Nejvýraznější je to u šestého válu Self – Fettered nebo u osmičky The Heritage. Tortharry shazují deathmetalové klapky na očích a skladby rozjíždí v punkovém rytmu, který trhá košili doteď zapnutou až ke krku. Ve volné rozhalence víří divoké kročeje novým terénem a je to strašně osvěžující. Přidáme-li hrst stoner rocku, který nakazil poslední skladbu, máme tu zajímavý mix zdrojových signálů ovlivněných na své dlouhé cestě nečekanými ruchy.

Při pouštění alba z počítače a jiných digitálních sraček to moc nevynikne, ale novinka má docela utopené vokály. Pro někoho nedůležitý detail, pro jiného zajímavý fakt. Každopádně platí, že AOI je album nového charakteru, které u mě vyvolalo překvapivé dojmy, ale zároveň poskytuje dostatek bývalého komfortu. Stačila lehká deviace od vyjetých kolejí a zcela to změnilo moje vnímání na tvorbu Tortharry. Pravda, obal z Deatherovi dílny mě sice opět neoslovil, ale to je jen kaňka na jinak vzrušujícím ubruse halícím oltář knížete Ignora.