Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nejsem znalec Touché Amoré a po pravdě jsem tuhle kapelu sám pro sebe „objevil“ až s jejich minulou deskou Is Survived By (2013). Jejich melodický, ale zvláštním způsobem melancholický hardcore mě zaujal. Zaujala mě i vymazlená vinylová super-edice, kterou jsem v prstech převracel v království gramodesek u Míry v Plzni, ale kterou jsem tam tehdy nechal ležet a koupil hromadu jiných. Nebavil mě zvuk, v duchu doby ořezaný a ostrý tak, až to bolelo. Každá doba má své daně.

Ta předchozí deska byla druhá a zatím poslední, co vyšla na Deathwish (Converge, Wovenhand, dříve Deafheaven, Extreme Noise Terror a řada dalších). Ta aktuální už je upsaná na Epitaph (vydavatelství kytaristy Bad Religion Bretta Gurewitze), z čehož je tak nějak plyne, že kapela roste. A nebo aspoň roste zájem o ni, jak kdo chcete.

Název desky Stage Four je dle anglické wikipedie dvojsmysl - jednak symbolizující to, že jde o čtvrtou řadovku kapely, druhak prý znamenající závěrečnou fázi rakoviny, na kterou v roce 2014 zemřela zpěvákova matka. Právě téma jeho rodiny a matčina přesunu do Kalifornie se odráží i v pilotním singlu Palm Dreams, což více méně jen konkretizuje zcela obecně platný, silně osobní přístup Touché Amoré k muzice. Jenže jsme v hardcoru, tak jaképak copak…

Možná odlišnost této kapely od mnoha jiných, vynikajících především angažovaností, navztekaností a černobílým zatměním před očima, je zvláštní prolnutí melodiky, lehce skryté melancholie a silně emotivního vokálního projevu. Možná nic nového pod sluncem, možná písničky pro děcka, možná laciná snaha, jak zahrát na city. A možná taky uvěřitelný přístup, který prostřednictvím celkem přístupné hudební formy dává prostor pro ventilaci běžných životních trablů, s nimiž se setkává každý z nás. Bez ohledu na skutečný obsah alba…
 

...nebudu totiž tvrdit, že jsem tuhle kapelu studoval nějak hlouběji, čímž teda myslím hlavně to, že jsem nepročítal texty. Asi je to škoda, třeba by album dostalo další, zajímavější rozměr. A nebo by se ukázalo jako jalová limonáda, těžko říct. Osobně mi stačí právě tak, jak ho popisuju. Jako slušně zvládnutá porce melodického hardcoru, za nějž nemám problém si dosadit zcela vlastní a osobní problémy. I s těmi funguje velice dobře a jako hudba k nim se hodí jako máloco.

Podobně ztraceně bych si připadal i tehdy, měl-li bych srovnávat s historií a nějak oťuknout vývoj kapely. Nevím. Oproti minulému albu se toho moc nezměnilo, to současné mi přijde o fous přístupnější a user-friendly, ale možná je to jen pocit. Rukopis kapely mi zní stále stejně a vlastně mě ani nenapadá důvod, proč a jak by ho měli Touché Amoré měnit. Právě tenhle zvuk je totiž dostal tam, kde jsou. Líbí, nelíbí. Víc v tom nehledám.