Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Trauma - Karma Obscura

TraumaKarma Obscura

Sorgh9.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Polorozbořené bábovky na notoricky známém pískovišti, prohřátém horkou žlutou koulí a potřísněném krví jak toulavých koček tak neopatrných batolat. Tak se nám připomínají Trauma, polský deathmetalový klub, z jejichž díla se část populace raduje už dlouhých 21 let. Letošní fošna nazvaná Karma Obscura se objevila nedlouho před začátkem prázdnin a názor na ni mám důkladně vypálen letními vedry v bolavé hlavě.

Předně mi trvalo si zdůvodnit, proč se věnovat albu, které mezi posluchače přináší máloco nového. Materiálu podobného tomu na Karmě rezonuje v éteru tolik, že název kapely není až tolik důležitý a fanoušek může bez rizika sáhnout prakticky kamkoliv a vybafne na něj kvalitní death. Opět hledíme směrem do Polska, o jehož hudební a zejména deathmetalové kvalitě nemá cenu pochybovat. Ovšem pohnutky jsou různé. Tak jako o tvorbu Trauma někdo vůbec nezavadí, někdo si jejich novinku zvolí jako svoji srdcovku. Pak jsou následující řádky psány hlavně pro něj. Hlavní věc však je, že vyšlo solidní album s nepopiratelným potenciálem.

 

Trocha subtilních melodií, ale hlavně masivně znějící metal hnaný vpřed kopákem a drtivou mlátičkou. Nepříliš originální vyznění, stokrát slyšené postupy, ale taky přesná a rytmická muzika, která může oslovit. To vše nabízí Karma Obscura, která sama obskurní není ani za mák, ale naopak se otevřeně hlásí k osvědčeným receptům. Jak na věc nám vysvětlí hrubý vokál, který nepolyká torza slov v candrbálu hrdelní smrti, ale zachovává si srozumitelnost. Jako bych nosil dříví do lesa, když zmíním natlakovaný zvuk, kterému dominují masivní kytarové řezby. Naprostá nutnost, kterou nacházíme pod každým šutrem metalové cesty. Zdvojené kytary, kvílení, trylkující sólo navazující na monotónní hobl rytmické kajtry. Šmakuje mi ovšem zabarvení jakým deska zní. Snad srdeční přístup studia Hertz.

 

V lehce proniknutelné tvorbě nám nestandartní momenty přináší snad jen skladba Spiral Of Extinction, která do brutálního prostředí implementuje pocity jemnějších tónů. Úvodní šum moře a drnkající basa zvolna rozvíjejí snahu o zpestření monotónní tvorby. Není toho mnoho, ale v nouzi se člověk spokojí s málem. Proto přijímejme nápady, které jako mezery v dominující hlukové bariéře dělí zmar a chaos od naděje. Na hrubé zdi se promítají echa atmosférických výbojů, za kterými tuším hostujícího klávesáka a samplera Přemka. Odlehčení je skromné, ale po předchozí brutalitě jsem ho uvítal. Ani tklivé sólíčko nemohu vytknout, když staví moment překvapení vyrůstající ze zpomaleného základu hutné rytmiky.

 

Shrnuto a podtrženo, Karma Obscura je dobrá deska, řemeslně zvládnutá a ve své kategorii se může směle usadit na předních příčkách. Kdo však hledá nevšední zážitek, bude se muset porozhlédnout jinde.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky