Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

"It'll be surprising to a lot of people because we experimented with a lot of things differently, vocally and musically… Someone told us that it almost sounds like if you're entering a cathedral and you find a spaceship inside. It's a strange combination of sounds that are really difficult to describe."

Devátá studiovka Italů Lacuna Coil byla provázena velkými slovy a člověk opět přesně nevěděl, co má vlastně očekávat. Že bych zrovna zažíval pocity propojení kosmické lodě v rozměrných prostorách katedrály, si nemyslím, že ale kapela zraje jako víno, to bych uznal mohl. Lepší příklad: postupem času, desku od desky, je materiál temnější a tvrdší. Muzika zní dospěleji, syrověji a zabývá se dospělejšími tématy a koncepty. Tématy posledních řadovek byly drogy a stavy mysli, zkoumání toho, kam až lze zajít. A současný výklad slova „anima“ je „duše“, dohromady tedy něco jako temná strana duše. Muzika tomu odpovídá a tou se dnes budeme zabývat.

Současná muzika Italů Lacuna Coil je proti tomu, čím začali v devadesátkách, o hodně jinde. A dokonce o hodně jinde i než jejich tvorba cca 10 let nazpět. Návrat byl postupný, desku od desky to všechno hutnělo a nabíralo obrátky. Kapela jako by konečně našla to, v čem je dobrá. Dělat výborné písničky, ve kterých funguje syrová temnota v kontrastu s andělským hlasem Cristiny. Jenže ono to tady není jenom o jednom, ale o dvou hlasech a zde to právě současnou deskou dospělo ke svému pomyslnému vrcholu. Andrea naplno předvádí rozsah svého projevu a jeho mocný řev a growl, to je pastva pro uši. Marco Coti Zelati, hlavní skladatelský mozek kapely, tohle všechno podpořil pořádně hrubou strukturou a vyzněním skladeb. Jaký je tedy celkový dojem ze současných Lacuna Coil?

Na Black Anima dospěli do stavu, kdy řežou kytarami do všech stran, bicí jsou rychlejší a údernější. Zvonivá basa je ne nepodobná „obchodní značce“ zvuku Korn a speciálně na Black Anima má hodně zajímavé aranže. Když k tomu přidám ještě zcela nové hlasové polohy obou pěvců (Cristina umí hodně zašlápnout pedál pod podlahu) a industriální nádech některých kompozic, mám tu jednu z nejlepších desek minulého roku. Že to nelze udělit kapele, která je už 20 let na scéně? Naopak, tohle je ukázkový příklad vývoje, který má smysl. Lacuna se transformovala do syrového metalu, který se tu ale promenáduje v krajkovém spodním prádle a cení zoubky od krve.

Black Anima je plna bolesti, hledání sebe sama. Její textové metafory mluví o hledání nějakého východiska, ztracené víry, kombinuje italštinu i angličtinu v jeden tvar. Za všechen tématický textový celek (ne koncepční, tou deska není) mi stačí jediná drobná citace:

„Cosa ne rimane della mia anima nera?“

Lacuna Coil nahrála v minulém roce pravděpodobně jakýsi milník, který už nikdy nemusí překročit. Jejich muzika je obrovsky baví, jak jsem mohl na turné mezi poslední a předposlední deskou vidět naživo. Je v nich nádherná energie, tohle se u nich nikdy nezměnilo. Dvojice pěvců táhne celý tento kolotoč imaginace a dravého metalu doslova koňskou silou. S Black Anima, zdá se, nepoleví ani do budoucna. Slabinou desky může pro někoho být přílišná stylizace, která už je asi trochu přepálenější (členové působí jako kombinace šamanství a andělů v jednom těle). Co tedy říci závěrem? Prostě jen to, že tohle se (opět) povedlo a že Lacuna opět překvapila. Od tématiky psychiatrických zařízení z minulé desky se posunuli přímo k otázkám nemocné duše, což je vlastně logické pokračování. Zda se příště objevíme zakopáni pod zemí, v ústech hlínu a červy, to bych nechal na delší zimní večery a opět na samotné kapele. V jejich podání by to mohla být docela sranda.