Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Triumph, Genus - Po vrhu vždy je prázdno kolébek

Triumph, GenusPo vrhu vždy je prázdno kolébek

Garmfrost21.6.2019
Zdroj: CD
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Umělecky nepotlačovaná vášeň!

Po sérii EP se Triumph, Genus vrátili k dlouhohrajícímu formátu a natočili své druhé album s názvem Po vrhu vždy je prázdno kolébek. Od neskutečného debutu Všehorovnost je porážkou převyšujících, po kterém se kapela doslova vrhla na krátký formát a na kazety, uteklo šest let a já už ani nedoufal, že se ještě nějakého full-lenght na CD dočkám. A dočkal!

 

Triumph, Genus podepsali smlouvu s nizozemským ortodoxním labelem New Era Productions, který novinku vydal jak na CD, tak vinylu. Slovenští Hexencave Productions se pak zhostili kazetové edice. Nevím, jak na vinylu, ale na CD nejsou texty. Kazeta je má. Ano, Jaroslavovi je rozumět každá hláska, ale lyrika je natolik náročná, že je dobré při poslechu sledovat i psané slovo. Pokud by tohle mělo být bráno coby výtka, ano, absenci textů beru jako slabinu.

 

Stejně jako debut, má i Po vrhu vždy je prázdno kolébek stopáž spíše úspornou, půl hodinovou. A stejně jako tehdy, i nyní je to tak akorát. Sedmero kompozic se sáhodlouhými názvy se během dvaatřiceti minut příjemně rozmáchne, nic nepřebývá, ani nechybí. Oproti předchozím krátkým kazetám je novinka méně syrová. I zvukově mi připadne uhlazenější. Což ovšem neplatí o obsahu. Přiznám se, že jsem čekal progresi jako na debutu, nicméně tudy cesta tentokrát nevedla.

 

 

Po vrhu vždy je prázdno kolébek mě zavedlo do devadesátých let, do doby, kdy vznikaly ikonické nahrávky, kdy black neposlouchaly davy, a nehráli křesťané či hipsteři. Kdo chce z desky slyšet odkazy k Satyricon, uslyší je. Třeba i ve Svarově důrazné hře na bicí. Triumph, Genus jsou dávno natolik osobití tvůrci, že nařknout je z opisování od kohokoliv by zavánělo nejen výpraskem, ale jednoduchostí v přístupu.

 

Asi není nutné pitvat jednotlivé skladby. Všechny pojí nakažlivé fluidum, rytmickou hravost obsahující vše od sypaček přes přechody až po pestrost činelů, a v neposlední řadě Jaroslavův nezaměnitelný hlas. Svar se nespokojí s přímočarou skladbou. V každé si hraje s detaily, tempem, náladou. Řekl bych, že je novinka stylově ortodoxnější, ale hráčsky nestagnuje. Naopak. Tím samozřejmě poněkud zlehčuji své tvrzení, že se nejedná o progres. Vývoj se Triumph, Genus nevyhnul. Lze vystopovat náznaky návratu ke kořenům, ale bez senilního opakování a prsení se, jakože tenkrát bylo všechno lepší.

 

triumph, genus

 

Zdánlivě minimalistické grafické provedení front coveru i s bookletem doslova srší emocemi. Když se do čelního obrázku či vnitřku obalu zahledíte delší dobu, od neúprosného chladu a soustředěné zarputilosti spatříte uměleckou vášeň. Právě tohle cítím, že by mohlo být podstatou Po vrhu vždy je prázdno kolébek. Umělecky nepotlačovaná vášeň! Takže i ty Satyricon můžeme brát pouze jako stavební kámen, ze kterého se rodí nové dílo s vlastní barvou i tvarem i skladbou i polohou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky