Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Truckfighters je desert rocková kapela ze Skandinávie, konkrétně ze Švédska, což se sice může na první dojem zdát jako protimluv, ale prostě tomu tak je. Odkaz Kyuss, Fu Manchu a třeba Dozer evidentně rezonuje nejen v krajinách zalitých pouštním sluncem. Truckfighter už taky vydali - včetně té aktuální - celkem pět dlouhohrajících desek, což si z jejího názvu odvodíte sami. Netřeba v tom hledat složitosti. A pak už je to celé jeden velký klasický příběh o tom, jak se parta mladíků ve Švédsku zamilovala do svých amerických idolů, nakoupila fuzz efekty, zapojila kytary a začala drhnout ten správnej stounr. A nebo tak něco.

Další pohled do historie odhaluje něco v tom smyslu, že kapelu tvoří prakticky jen zpívající basák Ozo a kytarista Dango. Bubeníci se střídají téměř co rok a druhá kytara je spíš na objednávku. Truckfighters jsou power trio se vším všudy a soudě podle nového alba, víc štěstí k životu nepotřebují. Ostatně právě deska V jim vyšla na Century Media, což je oproti vlastnímu UG vydavatelství Fuzzorama Records (i když stále dost zaangažovanému) jistý posun vpřed. Josh Homme doporučuje.

Co nového na nové desce? Na první poslech ještě hutnější a zamlženější zvuk. Když desert, tak desert. Na pohled druhý větší průměrná délka skladeb (běžně přes 6 minut), které tím pádem lehce opouští klasickou stavbu, získávají na atmosféře a působí o něco dospěleji. Tím rozhodně netvrdím, že by se Truckfighters vzdávali image rozjívených, nicneřešících hudebních hipíků, ale ten posun k zodpovědnějším zítřkům tam je znát. Ostatně zkuste hned první skladbu a v recenzi vložený klip. Čtyřminutový rozjezd (buďte trpěliví) nebýval standard a následná písečná bouře nikdy nevířila tolik písku jako tentokrát. A ten příběh je depka, prostě Skandinávie se vším všudy.

Současná deska prostě vládne trochu jinými zbraněmi než jen odlehčeným a přebuzeným rokenrolem a ve výsledku jí to náramně sluší. Přehrát si pro porovnání starší desky znamená poznat rozdíl. Co naopak zůstává, jsou brutální zkreslení na kytarách, nyní ještě o něco brutálnější, ale to asi k žánru patří. A bývá občas zvykem, že když žánr nevymyslíte, ale přeberete, zvýrazníte a do extrému vyženete jeho typické prvky. Takové trochu bití v prsa, které mi - nevím proč - připomíná českou náturu.

Jinak se ale Truckfighters do prsou moc nebijí a po celou hrací dobu zůstávají věrni skromným inspiracím u kapel ze scény Palm Desert, ke kterým přidávají slušné hudební řemeslo a skladatelský standard. Psal jsem tu o delších kompozicích a psal jsem tu o atmosféře, což opakuju. Album V nejen díky ní pozbývá statusu obyčejné kopie a získává na autentičnosti a uvěřitelnosti. A hlavně na poslouchatelnosti a měl bych možná napsat poslechovosti, protože se u něj příjemně tráví čas. Tentokrát evidentně nešlo o to dát dohromady pár zábavných písniček a rozdávat úsměvy vlevo vpravo (Mammoth Mammoth, Kadavar, Red Fang, Greenleaf, Egypt,....), ale rozehrát trochu jiný příběh, s vážnějším a dospělejším nádechem. A to se myslím povedlo.