Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kauza Queensryche. Nejdříve neshody za zavřenými dveřmi. Pak hádky v zákulisí. Ze slovních přestřelek fyzický útok. Výhrůžky, pěsti. A na závěr plivanec během vystoupení. Výsledek? Geoff Tate již není součástí kapely Queensryche, ostatní členové se shodují na okamžitém ukončení spolupráce. Queensryche jsou po třiceti letech bez zpěváka.

Zpráva se objevila jako blesk z čistého nebe, málokdo to čekal. Nicméně šlo jen o špičku ledovce plného špíny, který se posléze začal rozpouštět do vod médií a ovlivňovat mnohé proudy. Událostem předcházelo vypovězení smlouvy s managementem kapely vedeným Tateovou manželkou, což se kupodivu také ukázalo jen jako jeden z posledních hřebíčků do rakve dlouholetých vztahů. Nakonec prasklo, že atmosféra v kapele je už léta narušená a nesnesitelná, ale to by bylo na dlouhé rozepisování. Nejedno bulváruchtivé oko by jistě nezůstalo suché. Předmětem tohoto článku je ale první umělecký výstup této aférky - album “Frequency Unknown”. Tak pojďme na to.

“Frequency Unknown” je deska plná nových tváří. G. Tate nejenže postavil zbrusu novou kapelu, ale také přizval mnoho hostů k nahrávání, jejichž jména zaručeně nebudou příznivcům rockové hudby cizí. Namátkou K.K. Downing, Ty Tabor, Paul Bostaph. Určitě znáte. Přiznám se, že nebýt informací, které jsem si zjistil předem, na nahrávce bych příspěvky těchto ikon ani nezaregistroval. Pokud tedy máte obavy, že je album kvůli velkému množství pozvaných hostů rozhárané, hoďte je klidně za hlavu. Ke stylové roztříštěnosti má tato sbírka daleko.

Předesílám, že “Frequency Unknown” není špatná nahrávka. Obsahuje vydařené skladby jako melodickou “Life Without You“, nejvíc QR věc “In the Hands of God” nebo “Running Backwards”. Dokonce i mnohými odsuzovaná “Dare” s jednoduchým riffem opakovaným do zblbnutí mně něčím imponuje. Je to (stejně jako u většiny ostatních skladeb) hlavně Tateovým zpěvem, resp. jeho zažitým způsobem frázování, nacházením harmonií a využíváním vícehlasů. Můžete ho nenávidět sebevíc (jeho mediální obraz je díky nedávným událostem dost pokřivený), ale na tohle je zkrátka machr. Tate volí takové hlasové polohy, v nichž se cítí pevný v kramflecích a cítí se tak právem. A tak i “průměrná odrhovačka” “Dare” zní obstojně, i když ji pod jménem Queensryche přijímám jen těžko.

S novým materiálem tedy zásadní problémy nemám. Zní to trochu jinak (místy hutně, groove, místy grungeově ospale), ale až na pár nevýrazných momentů je co poslouchat. Závěr desky sestávající ze znovu nahraných skladeb z nejlepších let Queensryche (“Silent Lucidity”, “Jet City Woman”, “Empire” a “I Don't Believe in Love”) je však zbytečným zhyzděním Tateových snah získat fanoušky na svou stranu. Bezduché verze se ani na míli nepřibližují k blyštivým originálům. Podivná intonace vokalisty, místy dokonce falešné tóny, mdle zahrané, zvukově odbyté. Téměř jako živý záznam ze studia po pár pivech, ale bez kapky šťávy. Citelná rána pro mladé renomé kapely, řekl bych. A to ještě nemluvím o zvukových peripetiích, které vydání alba provázely.

Nakonec mi to vychází tak, že králem a ústřední postavou nahrávky je zpěvák (tedy až na závěrečnou bonusovou čtvrthodinku), kterého doprovází neurčitá skupina muzikantů, jež se mění podle neurčitého vzorce, avšak na výsledku to znát moc není. To je na jednu stranu důkazem konzistence, nicméně je nutno zdůraznit, že album svou kvalitou neoslňuje a navíc do kontextu Queensryche moc neštimuje. Pokud budete na “Frequency Unknown” nahlížet jako na právoplatné album legendární kapely, spokojeni asi nebudete. Třeba i proto, že původní Queensryche nikdy neholdovali zástupům hostů na deskách. R.J. Dio, Pamela Moore, Tateova dcerka, asi ještě pár dalších. Ale čtrnáct na jednom albu? Na “Frequency Unknown” je jich víc než v regulérní sestavě. Kapela najednou nemá vlastní ksicht, ani ho nemůže mít. A to je asi ten zásadní problém. “Frequency Unknown” je solidním sólovým albem Geoffa Tatea a do diskografie Queensryche zkrátka nepatří. V tomto směru překonává i největší Popelku diskografie “Hear in the Now Frontier”, která je na tom navíc hudebně lépe, neboť obsahovala osobitý vklad sehraných muzikantů tvořících původní duch kapely.