Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

TzunTzu mají skálopevné sebevědomí a vládnou svým nástrojům tvrdou rukou stejně jako starověký čínský generál, jehož jméno si vetknuli do znaku. Takovým jejich poznávací znamením je fakt, že neholdují dlouhometrážním deskám. V jejich diskografii kraluje jediná z roku 2012 a to ostatní jsou samá epíčka. Možná to ale není tak špatný nápad tváří v tvář tomu, co se z jejich nahrávek line. Technicky náročný, trošku chaotický death je zaměřený na posluchačovu pozornost a neodpouští chvilku zaváhání. S takovým matrošem se to má tak, že postupem času soustředění uvadá, a tak zejména konec dlouhého alba se už může rozpíjet v mlze únavy. Proto kratší formát může být výhrou a správnou volbou. Tzun Tzu to tak zkrátka mají.

Aktuální nahrávka nese jméno The Forbidden City a rozlévá se na ploše necelých dvaceti minut, což je fakt akorát. Znovu a nekompromisně jsme přeneseni na dálný východ do země neomezených možností a neuvěřitelné historie, což je zřejmé už z obalu desky. Tahle tématika se mi líbí, protože neznám v podstatě nikoho jiného ze západu, kdo by se Číně nebo Japonsku tak úzce věnoval. Pravda, Tzun Tzu nejsou ze západu jako takového, ale myslím, že je jasné jak to myslím. Egypt a starověké státy u středozemního moře už tu jsou a byly, teď je na řadě šikmooká kultura, barevné pagody a samurajové se svými kodexy.

Východní vlivy nejsou zpočátku nijak výrazné a jejich čas přichází až ve druhé skladbě. Jednoduchý motiv vybrnkávaný na tradiční nástroj mně neznámého jména mě nenechává na pochybách, odkud svěží vítr vane. Jde ale o pouhý květ šafránu v jinak masakrózním nátěru. The Forbidden City je kotlík po okraj naplněný kovovým šrotem a je určen posluchačům náročnějších odnoží death metalu. Členité struktury chtějí víc než rytmické třepání hlavou, posluchač musí rozplétat klubko zamotaných tónů a odolávat devastující kanonádě měnících se rytmů.

Dlouho se zdá, že zakázané město má stěny ploché a jednolité, na kterých se nedá zachytit a pád je dlouhý. Během prvních poslechů tomu tak skutečně je a sám jsem si několikrát natloukl hubu. Zvuk po mě stékal jako po teflonu a těžko jsem se nutil do práce. Postupem času se však okolí rozjasnilo a já najednou zahlédl vzdálenější obzor. Najednou to začalo dávat smysl a musel jsem přiznat, že na té desce něco je. První skladba je nejchaotičtější výtěr alba a takový prubířský kámen. Kdo ho „dá“, má vyhráno.

Postupem času objevuji jeho krásy, které jsou rozházené jako hračky mých dětí po zahradě. Bubeník se zdá být vášnivým hráčem kuliček, co své údery rozhazuje jako kuličky po hrací ploše. Tu a tam duhovka, okolo mumraj hliněnek. Zdánlivě chaos, ale pod pláštěm nepříčetnosti šílené schéma. V jeho duchu hučí temné proudy kytar a vnucují nám těžké, až na výjimky nemelodické scénáře. Až na samém konci desky přichází zklidnění a nečekaná melodika. Jednoduchý motiv předehraný syntezátorovou (asi) flétnou hobluje z našich duší zbytky sil. Je to emotivní rozloučení se světem tajemných zvyků a rituálů, do jehož hlubin nemá běžný člověk šanci proniknout.

Závěr dobrý, všechno dobré. The Forbidden City představuje složitý svět měnících se rytmů a devastujících ne-melodií. Apokalyptický a jaksi plochý zvuk nahrávky násobí její těžkou vstřebatelnost, takže to nebude věc pro každého. Pro mě šlo spíš než o požitek o zajímavý výlet z jižní polokoule do Číny.