Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ulcerate - Vermis

UlcerateVermis

Garmfrost3.12.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Chcete zemřít dřív, než podlehnete indoktrinaci? Poslechněte a prožijte nové album technických death metalistů ULCERATE. Prvotřídní jízda psychedelickou temnotou, která nezapomíná zůstat dostatečně metalová.

Poslední dobou jsem slyšel ze zemí protinožců víc kapel než za celý život. Napříč undergroundovým světem. Víceméně se mi všechny líbily a to nejen pro svůj lehce odlišný odér. Nakolik je dáno zeměpisnou polohou, co tyto skupiny dělá ojedinělými, netuším, a vlastně to ani řešit nechci. Výjimkou v jinakosti nejsou ani techničtí řezníci ULCERATE.

 

Faktem mého zaujetí je i mimo technickou nadprůměrnost silně vyvinutá atmosféra. Není přílišným zvykem mezi technickou společností, aby do svých orgií vměstnávali příliš citu. A právě na svém čtvrtém albu novozélandští death metalisté jsou víc než v minulosti psychedeličtí, pochmurní, tam kus Gorguts, jehož inspirace byla v řadách ULCERATE vždy silná, tam kus Tool a jinde Deathspell Omega. Takže jak vidno, dočkáme se na „Vermis“ nevšedního setkání formy a duše. Tím ale netvrdím, že jsou prvními, kdo podobnou muziku provozuje. Ostatně poslední album slovutných GORGUTS budiž příkladem.

 

Kdo poslouchá ULCERATE už od počátku, ví, že mnou popisované se v jejich hudbě objevovalo od prvních alb. S tím že ubývá brutální zuřivosti (nikdy ovšem nepatřili mezi klasickou death sebranku), jsou čím dál rafinovanější, pomalejší, ale také atmosféričtější a chaotičtější. Je úžasné, co kapela dokáže jako trio. Ano, studio dělá svoje, ale po té, co jsem shlédl live videa (kde jsou tedy pánové doplněni o hosta na kytaru), smekám nad schopností přenést desku na koncertní pódia. Když sledujete Merata, jak totálně uvolněně hraje na bicí. Neskutečně v pohodě přechází s těch nejdivočejších rytmů do těch zlomhnátových, rychle pomale - nic není problém. Stejně tak jeho kumpáni představují špičku toho, co se ještě může pokládat za metalového hudebníka. A na rozdíl od kdekteré technické party zůstávají tvrdí a nekompromisní.

 

Užívám si kvalitního growlingu Paula Kellanda. On je ukázkou toho, jak je skvělé mít uvolněné hlasivky. Pak si můžete s hlasem hrát, jak je vám libo a hlasivky si nezničíte. Navíc si vymýšlí skvělé melodie a do celkové kompozice tak nedává jen sólový instrument, ale zapojuje se jako další část barevné mozaiky. Nesmíme zapomenout na lyrickou část sbírky. Ta dává slova apokalyptickým vizím čišícím z podhoubí, rodícího nebezpečné myšlenky, že člověk, potažmo lidstvo je strůjcem konce žití. Jsou mi sympatická slova autorova, že zemře dřív, než podlehne indoktrinaci.

 

„...Awaken to the manifest

The air devoid of honour

 

Stained truth will blacken all

There is no more light

I will die before I succumb to indoctrination

Declare war...“

 

Hoggardova kytara je rovněž fenomenální a vpravdě různorodě excelentní. Je libo řezavý nářez? Máte ho mít. Zachtělo se vám psychedelických hrátek? Prosím, poslužte si. Dokáže hrát jako Petrucci nebo z druhé strany pekla Trey Azagoth. Tedy mistrně jemný a brutálně těžký v jednom. Viděl jsem videa, kde hrál jako host s mými oblíbenci Vassafor. To vše dokazuje, jak široce jevyužitelný.

 

„Vermis“ je album, kterému by se měl vyhnout ten, který trpí klaustrofobií (deska je pevně semknutá) a vůbec mu dělá problém disharmonie, chaos a pokřivenost. Naopak by měl zpozornět ten, kdo podobné anomálie vyhledává a vyžívá se v nich. Spojme Meshuggah s Immolation, Gorguts s Deathspell Omega nebo i ten Tool, přidejme obrovský kus svojskosti, kterou fans ULCERATE už znají, k tomu přimíchejme obrovskou dávku fantazie a máme představu, jak bezmála hodinová psychojízda „Vermis“ zní. Anebo si to jednoduše poslechněte a vykašlete se na moje zmatené popisování nepopsatelného.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky