Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pozdní příchod a zdržení. Otvírající protinožci Départe nazastiženi. Odbavení pěti lidí u vstupu tvrá celou věčnost, přesněji, téměr celou jednu skladbu Gigan. Po vpuštění do klubu jsem od floriďanů zakusil tváří v tvář skladby pouze dvě. Údajně jich kapela hrála pět. Škoda. I ony dvě, s přehledem odehrané skladby stačily. Instrumentálně výborné představení vyzařující zapálením, skrze které prosakovala zvláštně zkondenzovaná Voivodí psycho-atmosféra přetavená v niterní death metalové šílenství. Ačkoliv ke každému ze tří studiových alb Gigan bych našel nějakou tu výtku, živě mi kapela sůj svět otevřela poměrně dokořán. S agresivnějším, syrovějším zvukem stoprocentně přesvědčila. Tóny z jejich vystoupení mnou stále silně rezonují. Jakmile k nám kapela opět dorazí, neváhám. Nyní nastal čas k přeposlouchání a znovuobjevování řadových alb party kolem ústředního mozku Erica Hersemanna.

Další na řadě byli američané Solace of Requiem. Pod plnou parou vystřihli extrémní, technický metal. Mám problém jejich muziku blíže škatulkovat, protože míchá vlivy moderně znějícího death/black/thrash metalu. Míchá, ale netmelí. Kapel, jež dokážou nenásilně spojit různé žánrové vlivy v plnohodnotný celek existuje žalostně málo. Zajímavost některým riffům či bicím linkám neupírám, celek prostě neoslovoval. Stejně tak mi přišlo, že kytarista, kterého jsem měl po pravé ruce, by nejraději hrál pořádně nadrbaný thrash. Vůbec na mě kapela působila, že se s hudbou tlačí někam, kam vlastně ani úplně nechce, i když na to muzikantsky bezesporu má. Sečteno, podtrženo – Solace of Requiem nabídli řemeslně nadprůměrný nášleh, prost jakékoliv záchytné částice, který by mou pozornost výrazněji přitáhl na delší časový úsek.

Wormed asi netřeba představovat. Ti, kteří je znají vědí a ti, kteří netuší mohou spočinout v nevědomosti nadále. Nahrávky kapely jsem nikdy příliš neocenil. Živě Wormed zaujali o něco víc. Skvělý zvuk vyrýsoval brutalitu španělů v nejostřejších detailech. Alespoň na chvíli si musel hudbu kapely vychutnat snad každý. Dikutabilní vokál k tvorbě kapely sedí, ale mně prostě připadá vágní. Výkon kapely ovšem podpořil zpěvák na výbornou. Rytmika se hochům výrazně rozjela asi jen jednou, když se basák s bubeníkem trochu nesešli. Jinak Wormed naservírovali svůj set par excellence. Fanoušci museli být pohlceni a sepráni v červí díře od kotníků až po uši. U mě se dostavil pocit mírné nudy po necelých třech skladbách, přesto jsem díky kvalitě zvuku v poslechu a sledování tohoto červení vydržel do konce. V závěru zafungovala do jisté míry i představivost. Během setu jsem měl párkrát pocit, že se mě produkce Wormed snaží stáhnout nějakým podivným vesmírnem kamsi...konečnou odměnou za výdrž byla vtipná vidina hromad tučných červíků plazících se před pódiem. To ten vokál (ke konci ho na mě bylo už opravdu moc), prostě Wormed! Stále si myslím, že Wormed náleží do druhé ligy BDM a na postup do ligy první to nikdy nebude nebo mi jen něco stále uniká?!

Upněme ale pozornost k Ulcerate, kvůli kterým většina návštěvníků akce dorazila. K mé nelibosti úplně nevstřebávám poslední dvě desky přespříliš kladoucí důraz na atmosféričnost, která mě ne a ne pohlit. Přesto Ulcerate v mých očích stále setrvávají na vrcholu současného hudebního řetězce už jen kvůli skutečnosti, že si v rámci možností se svou tvorbou cílevědomě budují vlastní, neotřelý styl. Vidět Novozélanďany konečně na pódiu pro mne znamenalo očekávání, zda-li se mi podaří se k aktuální tvorbě připojit naplno alespoň živě. Nutno dodat, že přítomnost pouze jedné kytary zdárnému připojení značnou měrou napomohla. Skladby byly prostupnější, méně navrstvené než na deskách, přitom stále pulzující a košaté, jelikož některé spodky si kytarista předehrál, ale popořadě...

Nelibozvučnou spletitost post-apokalyptické temnoty začali Ulcerate rozmotávat jako klubko čerstvě vrhnutých hadích mláďat, jejichž jed s psychedelickými účinky dávkovali v hraničních dávkách. Pár jedinců za chvíli vypadalo jako po ztrátě posledních zbytků normálnosti. Prostor byl pohlcen poryvy tu kvílejících, tu temně rozložených tónů vyvolávajících mrazení, jako kdyby venku začínala věčná zima po výbuchu supervulkánu. Vše se rozvíjelo a zahryzávalo do těla hlouběji a hlouběji, každý tón, každý jeho drobný odstín. Pochmurné obrazy, nebo jen jejich záblesky, podmanivě pustošily obrazotvornost myslí svou strmě vzrůstající bezútěšností. Nelítostně, bezvýchodně. S očima zavřenýma, s očima dokořán, nebylo úniku. Tóny z Hoggardovi kytary působily jako spalující zimnice. St.Merat podal naprosto uchvacující, procítěný výkon – přestože za perkusemi exceloval, hrál pro celek. Baskytara páně Kellanda dohmotnila temný základ kytarových tónů a monolitický vokál přispíval k dikci nesmlouvavě se valící pohromy v jejímž epicentru jsme se nacházeli. Čas od času hlas mírně nabral na větší síle a hrůzostrašně se vypnul nad hudební celek jako takový. Atmosféra a zvuková erupce představení Ulcerate tím získávala na ještě vetším napětí a rdousící mohutnosti. Mezi skladbami nedocházelo k žádnému velkému povídání, protože povětšinou byly propojeny temně hučivými, ambientními plochami, které následně prořezávaly disonantní tóny nastupujících, lineárně se valících litanií zkázy. Nevím, kolik skladeb zaznělo, ani jak dlouho tato múza nastávajícího konce trvala. O tom tohle vystoupení nebylo. Nesmlouvavost Ulcerate rozmělnila hmotu v prostupný val iluze a naplnila mě pocitem, že až při odchodu z klubu projdu jednou ze stěn (nakonec jsem přeci jen zvolil odchod dveřmi), nebude venku už nic (jako předtím), jen popelem zasypaná planina, na které se budou v dáli matně rýsovat ošlehané trosky železobetonových konstrukcí, mezi nimiž bude skučící vichřice zvěstovat pád naší civilizace a světa, jak jej známe.

Pochmurný hymnus sibérie smrti a zániku. Bylo to monumentální, sžíravé, pozvnášející. Tři obyčejní týpci z Nového Zélandu připravili jeden neobyčejný zážitek přesahující mnoho hranic. Předstoupili, zpustošili, odešli.