Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hlavně se nespoléhat na poslední vydané album, nějakou návaznost nebo pozici, která by jej mohla evokovat. U kapely jako Ulver je to téměř jistota. The Assassination of Julius Caesar byla tou nejpřístupnější nahrávkou za poslední roky a po svém oživila novoromantickou minulost, která Ulver náramně slušela. Ale její odkaz skončil spolku s EP Sic Transit Gloria Mundi, se silou lásky od Frankie Goes To Hollywood.

Pokud budeme brát letošní sbírku Drone Activity jako další regulérní album, jeho charakter je třeba hledat na opačné straně. Potomci vlků se tentokrát dali na svou další experimentální cestu. To platí jako úděl a poslání Ulver obecně, ale také to platí pro definici nahrávky, která je na štíru s přístupností. Nebo ji posluchači otevírá jen velmi zlehka. A zde najdeme obojí. Novinka je živě pořízenou exkurzí do míst, kam vkročí jen ti odvážnější, podobně jako tomu bylo u alba ATGCLVLSSCAP. To svého času dávalo ještě víc prostoru k zamyšlení a možností k uchopení.

Drone Activity po očku sleduje stopy vedoucí na pláně neprobádaných zvukových poryvů a zrovna tak (opatrně, ale s důsledky) se vrací na místa, kde už Ulver jednou nebo dvakrát byli. Možná ne na místo zcela konkrétní, ale zároveň je tahle konkrétnost velmi snadno dosažitelná. Vysvětlím. Albům Lyckantropen Themes a Perdition City náleží požehnaný věk a status těch nejcenějších pokladů ze studnice Ulver, ale jako by na novinku uniklo pár motivů, které mi tyhle dvě desky připomenou. Čistě nostalgicky a čistě pateticky. Jinak je ale poloha Drone Activity opravdu jinde. Ale to spojení ATGCLVLSSCAP a Perdition City lze při nahodilé charakteristice novinky klidně využít. Rozhodně je to lákavá reklama.

Ačkoliv se v názvu alba objevuje termín drone, po hudební stránce se na desce prakticky neobjevuje. Nebo jen velmi okrajově a spíš jen na začátku. Ten je také nejméně přístupný. S pohledem zapíchnutým směrem k nekonečnému severu, s vizuální podporou husté mlhy a do ní vyvěrající plochy zvuků, tak by šlo označit úvodní skladbu True North. Tu bychom při troše odvahy mohli podpůrným slůvkem drone označit, ale opravdu jen tak na okraj. Všeobjímající tíha poznání a postupného odkrývání tajuplnosti studených koutů severské krajiny, jejích obrysů, skrz noční tmu tak složitě viditelných - i to jsou dojmy vyvolané poslechem velmi pomalu se probouzející skladby, v níž je něco zlověstného a meditativně rušivého.

Zdánlivě těžce a pomalu se rozevírá také druhá věc na albu, víc jak dvacetiminutová Twenty Thousand Leagues Under the Sea. I ona má v povaze být nedostupná a její celková tvář se zdá být zahalena rouškou pozvolného poznávání. Je však daleko více otevřena pulsující elektronice, i když stále decentní a minimálně aktivní. Jako by odpovídala skromnému podmořskému životu v temně modré hlubině, jehož význam můžeme jen sotva pochopit. Charakteristický pro tuhle skladbu je její postupný rozvoj, větší a větší podíl života na úkor uzavření se v jedné rovině a cíleného zakrnění. Postupně máte pocit, že se rozehrává jakási symfonie minimalismu. V hlučíčích vírech chladné vody jsou dokonce slyšet ozvěny industrialu...

Také třetí záležitost Blood, Fire, Woods, Diamonds funguje na podobné bázi. Tichá voda břehy nemele, ale v jiném rozpoložení tiše rozšiřuje. Tahle skaldba není možná tak těžká a tajemná, o to více v ní však tiká čas živé elektroniky, která je definitivně probuzena k životu a až drze (se zvukem podobným nepřetržitému tisku v kanceláři) evokuje zásadní pojmy zmíněné v jejím názvu. Ten je sám o sobě hymnický, epický a bůhví co ještě, ale hudebně je tahle skladba přece jenom jinde. Její doménou je hravost a lehce jedovatá harmonie.

Z pohledu epiky a hrdého dobytí nového území je tu poslední věc Exodus. Ta je o poznání majestátnější. Nezapomínejte však, že se celou dobu bavíme jazykem minimalismu. Exodus je také jemná a dalekonosná hledačská vášeň proudící éterem. Jako kdyby Pink Floyd odložili kytary a dělali jen elektroniku. Ovšem jen z jedné své poloviny. Ta druhá je nadále věrna vlčí temnotě a těžkostem spuštěným s prvními stíny dopadajícími za poněkud protáhlejší obličeje. Něco se zase děje, něco není úplně v pořádku...

A tak musíme vnímat i tohle album. Děje se toho docela dost, jen je potřeba zaujmout ten správný postoj. Celkově je totiž Drone Activity poměrně dost složitě vstřebatelným kouskem. Je to deska pro ty vytrvalejší a zvyklejší se pohybovat v nekonečných záhybech instrumentální a experimentální elektroniky. Můj dojem je vyčíslen v celkovém hodnocení. Slušné album, ne dechberoucí, ale za jistých okolností plně funkční a bohatě zásobené.