Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jméno kapely Lethe je na světě už víc než deset let, ale po vydání dvou prvních desek – When Dreams Become Nightmares (2014) a The First Corpse on the Moon (2017) – to vypadalo, že další kapitola tohoto bezesporu zajímavého příběhu už napsána nebude. Ústřední dvojice Tor-Helge Skei a Anna Murphy měla nejspíš na práci něco jiného, zajímavějšího a tenhle svůj projekt se pro ně dostal na vedlejší nebo možná slepou kolej. A to až do letoška, kdy se zčistajasna (aspoň pro mě) objevila třetí deska Alienation, která minimálně ctí tu tradici, že opět vyšla na jiném labelu. Po Debemur Morti a My Kingdom Music se tentokrát logo Lethe objevilo v katalogu Dark Essence Records. Budiž jejich jméno pochváleno.

Budiž pochváleno jméno kohokoliv, kdo se nebojí poslat do světa trochu jinou, lehce divnou, svým způsobem netradiční, přitom ale dobrou a osobitou muziku, což jsou přesně ty přívlastky, které tentokrát budeme používat. Nemělo by to samozřejmě být žádné velké překvapení, protože pokud za něčím stojí Tor-Helge Skei, jeden z tvůrčích mozků ikonických Manes, lze určitou dávku podivnosti očekávat v podstatě už z principu. K tomu jde do přímého kontrastu skvělá švýcarská zpěvačka Anna Murphy, která si odkroutila svoje roky v Eluveitie a aktuálně se její jméno skloňuje především v souvislosti s kapelou Cellar Darling (nebudu tvrdit, že mám naposloucháno). No a pak slušná řádka hostů, slušná řádka nástrojů, bývalý bubeník Manes, prostě samá lepší společnost.

Pokud byste z fotek soudili, že se bude jednat o nějakou variaci na model kráska a zvíře, svým způsobem budete mít pravdu, ale asi jinak, než jak by mohlo někoho napadnout na první dobou. Zpěv Anny představuje tu civilnější, melodičtější a přístupnější stranu mince, přičemž ta druhá strana není na první poslech vůbec v protiváze. Na elektronice, syntezátorech, samplech a možná i nějakých klasických nástrojích (hranice se hledá fakt těžko) postavený hudební doprovod zprvu působí zklidněně, zamyšleně, v podstatě v emoční symbióze s hlavním zpěvem. Zprvu. Než se ten neklid a jakási tísnivá nervozita začnou probíjet na povrch, než vás začnou nahlodávat, zakusovat se do vás. Jednoho ho to znejistí, protože zpočátku vybudovaná představa o klidném a harmonickém poslechu se začne rozptylovat s tím, jak se do desky budete zaposlouchávat, jak intenzivně si ji dokážete připustit k tělu a jak soustředěně se jí dokážete věnovat.

Album vás v tomto ohledu samo povede po té správné cestě a stačí se mu jen otevřít a poslouchat, jak skladba od skladby narůstá na intenzitě, jak třeba jen v detailech víc a víc tlačí na pilu (třeba výborný syntezátor v úvodu třetí When It’s over), jak postupně přidává na rychlosti, na složitosti a bohatosti aranží, do kterých postupně vstupují další a další stopy. S příchodem čtvrté Éternel dojde i na francouzský rap, který se na desce udrží dalších několik skladeb a výsledná koláž tak dostává úplně jiné kontury, než jaké měla v úvodu nahrávky. Pokud z toho všeho máte pocit, že něco podobného nebo téměř stejného bych mohl psát o nějaké desce Manes, tak ano, máte pravdu a pokud jste si při čtení aspoň jednou zavzpomínali na album How the World Came to an End (2007), připište si jeden bod. Ta návaznost tam je, byť jeho velikosti (kterou jsem mimochodem hooodně dlouho nedokázal ocenit) nedosahuje, ale ani bych neřekl, že jakákoliv forma nápodoby byla cílem. Jde spíš o zdroj, o zřídlo, o stejný mozek, který pracuje s určitými postupy, s určitými náladami a ty převádí do hudební podoby. V případě Alienation samozřejmě v těsném sepětí s krásným hlasem Anny Murphy, což zcela přirozeně vede k jinému výsledku. Na druhou stranu je velmi osvěžující, jak si elektronická podivnost Manes s jejím hlasem rozumí a jak samozřejmě oba tyto světy fungují společně.

Velkou předností alba je za mě především jeho výborná poslouchatelnost, která nijak netrpí hloubkou podivností a složitostí, s nimiž Tor-Helge Skei plní prostor. Můžete si je užívat, ale stejně tak je můžete prakticky odfiltrovat na úroveň příjemně melodické desky. Obě roviny poslechu jsou možné a připomnělo mi to romány od Umberta Eca, které lze číst přesně tímhle způsobem – něco mezi detektivkou a encyklopedií, račte si vybrat. Stejně tak Alienation můžete poslouchat jako lehce netradiční, melodický, emociálně jen málo rozechvělý příběh jdoucí převážně po srsti, anebo můžete jít do hloubky, ztlumit okolní svět a připustit si ten, který vám tahle deska nabízí. Obojí se vám nabízí a obojí je skvělé. Skoro jako nějaká forma magie.