Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vancouver - The Moment

VancouverThe Moment

Michal Z10.5.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Vynikající nadčasové umělecké dílo, které nezestárne. Emoce, žhavé doteky živoucí hudby, sludge, kapka post metalcoru, více kapek alternativy. Počin, který by neměl zůstat ležet zaprášený, ale zasluhující občasné ofouknutí prachu. Kdo chce hasit žízeň po opravdovém umění, má možnost.

Pátrání po všemožných hudebních zákoutích mne přivedlo do lehce zapadlého údolí minulosti. Psal se rok 2004 a švýcarští Vancouver vydali svoji prvotinu The Moment. Do dnešních světlých dnů je to prozatím jejich jediný plnohodnotný počin, neb soubor již dávno tlí na propadlišti dějin. Zde se opravdu vyplatí použít  přísloví, že kvalita nezáleží na kvantitě. Album, které se chlapcům ze země zlatých nuggetů podařilo zplodit, je plnohodnotné umělecké dílo, u něhož se vyplatí na dlouhé chvíle pozastavit a nechat ho plně absorbovat do našich těl.

 

Mix převažujícího sludge s post metal / corem a trochou alternativy zní i po letech stále svěže a neotřele. Sžíravý zmar a naléhavost plynoucí z úvodu alba, musí každého sludgem postiženého posluchače natolik zaujmout, že ponor do špinavé lázně se stane neodolatelným. Skladby nemají většinou nějakou šablonovitou strukturu, jsou živoucími organismy, jakoby se přizpůsobovaly osudu a přicházejícím věcem. Aby náklad tíživosti nezatuchnul a nestal se monotónním, dokáží ho jinoši proložit jemnějšími momenty, ovšem v množství dekadentně odváženém, že absolutně neruší.

 

Velkou výhodou alba je krátká stopáž. Má však obvyklou vlastnost, že se jeví podstatně delším. To dovolují nápady a lidské emoce, jimiž jsou nadměrně injektovány krátké skladby. Na celé čáře vítězí pocit, že vlna špíny, emocí a energie je nekonečná. Vychutnávat napoprvé hloubku a rozsah tohoto díla je absurdní. Album je potřeba nasát opakovanými poslechy a orgastické poslechové zážitky se budou s investovaným časem kumulovat. Jednoznačný vrchol alba nelze určit, každá skladba svým způsobem je peckou a jedinečným útvarem zasluhujícím si plnou pozornost.

 

Hudebníci dokáží předvídat a posluchače doslova laskat, předkládat mu to, co by si v danou chvíli přál. Neváhají po reálně nervy drásajících sludge jízdách vypíchnout tří minutový balzám ambientně akustického ražení. Po takovém hypnotizujícím okamžiku už kapele sežerete háček i bez návnady. Výjimečný okamžik spatřuji v naroubování alternativního soundu alá Sonic Youth na sludge corovou tvář kapely. Tato koláž se povedla skvěle a od skladby „Apollo“ ji na albu lze nalézt vícekrát. Dalším nadpozemským prvkem je zapojení smyčců do hypnotizující temno-náladové krajiny. Album vytesává mimoprostorovou pouť, která obloukem končí ve smrdutém sludge alternativním hájíčku, daleko v mrazovém údolí podhůří masivu Gotthard. Následně nás Vancouver přenesou časem zpět, kdy vody alternativy vířili zmiňovaní Sonic Youth a vyčarují přenádhernou tečku za pestrou nahrávkou. Bravo!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 10.5.13 6:36odpovědět

Mno... Sonic Youth roubovaní na sludge core... to si tedy musím poslechnout

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky