Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při poslechu předchozího alba „Born Villain“ jsem měl po dlouhé době pocit, že Manson získává hudebně i skladatelsky pevnou půdu pod nohama. Chtělo by se dodat, že už bylo na čase. U alba aktuálního ale zajdu ještě dál, protože dosavadní dojmy směřují k nejlepší nahrávce od dob „Mechanical Animals“ a „Holy Wood“, a to už je dlouhá doba. Tentokrát totiž nemám daleko k upřímnému nadšení.

Nebudu spekulovat nad tím, jak moc zásadní přínos znamenalo angažmá vyhlášeného producenta a skladatele Teryho Batese, proč pro Twiggyho Ramireze zbylo pouze poděkování v bookletu a jak moc velký vliv měla na Mansona smrt jeho matky, které je album věnováno. Podle všeho je výhradním autorem hudby právě Bates, Manson napsal texty, společně s Gilem Sharonem desku nahráli a ostatní utřeli nos. Důvod? Doesn’t matter...

Bez ohledu na příčiny a motivace je ale ve vzduchu cítit změna. „The Pale Emperor“ je album silně založené na rytmické sekci, na střídmém dávkování kytar a na podmanivosti Mansonova hlasu (už si ani nepamatuju, kdy naposledy působil tak sugestivně, kdy v něm bylo tolik síly a bolesti současně). Kromě druhé „Deep Six“ téměř vymizely opulentní aranže (srovnejte třeba s „Holy Wood“), které jsou tentokrát napsány velmi jednoduše až subtilně, na mnoha místech se skladby opírají pouze jednoduchou rytmickou linku a nenápaditou hru kytar. Právě tato aranžérská střídmost ale působí velmi přesvědčivě, album jakoby projasňuje a nevrhá se na posluchače stylem „kdo zařve, vyhraje“. Je tomu právě naopak, skladby jsou hudebně zklidněné, všechny emoce jsou přímo v nich a do popředí se dostává čisté muzikantství. Bez naleštěné fasády a přehnaného řinčení zbraněmi. Důkaz? Třetí na Áčku „Third Day of a Seven Day Binge“ (moje vůbec nejoblíbenější věc) a třeba první na Béčku „The Mephistopheles of Los Angeles“. A pak taky „Warship My Wreck“ a slušná řádka dalších.

Kapitolou samu pro sebe je Mansonův zpěv, o kterém jsem se už zmínil výše, ale u kterého je třeba se zastavit ještě jednou. Řečeno stručně - Manson mě tentokrát přesvědčil, věřím mu to, každé slovo. Všechnu tu tíhu, smutek i naléhavost. Je to možná jen můj dojem, ale právě díky jeho projevu mi album „The Pale Emperor“ směřuje až kamsi k blues, k žánru přímo prodchnutého životními útrapami, k žánru osobnímu a niternému. Možná právě zde je nasnadě hledat souvislost s úsporností aranží, které tak dávají množství prostoru právě zpěvu a nutno dodat, že Manson jen využívá skvěle. Osobitě, nezaměnitelně.

Vinylová edice je lahůdka pro oko a zátěž pro ucho. Grafika a stylizace je skvělá, čistá, opět dotažená. Kromě dvou bílých vinylů v antistatických sáčcích a gatefold obalu s vlepenými fotografiemi jsou k mání tři 12“ grafiky se speciální úpravou ze zrnitého laku, v jejichž stylu je vyroben i download kupón (!). Zvuk je moderna, prohnaná přes Pro Tools, silně komprimovaná a bohužel i na gramodeskách při delším poslechu unavující. Jehla sedí v drážce sice pevně (místy až překvapivě) a zkreslení je slyšet jen občas (především pak v závěru Béčka), ale zvuku zásadně chybí život. Je sterilní a plochý a nahrávce, která mi v rámci diskografie MM přijde jako nejvíc osobní, až intimní, bohužel ubírá na působivosti.

Post scriptum:

Zhruba před čtyřmi lety jsem tehdy ještě pro Innocence psal seriál věnující se právě Marilynu Mansonovi. V jeho rámci vyšly celkem tři články mapující historii kapely a pak řada recenzí na všechna řadová a některá neřadová alba. Případní zájemci tento dnes již archívní materiál najdou na odkazech níže. Dopředu ale cítím nutnost upozornit na skutečnost, že pochází z období, kdy míra nadšení zdaleka převyšovala kritický přístup, především pak k sobě samému. V tomto duchu prosím ke článkům přistupujte.

// Díl I: Rané období (1989 až 1995), od americké rodinky po Smells Like Children // odkaz

// Díl II: Zlatá éra (1996 až 2001), od Antichrist Superstar po Holy Wood // odkaz

// Díl III: Recese (2002 až 2011), od zlaté éry grotesky po The High End of Low // odkaz