Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před pár dny mi došla zásilka cédéček a ve dvou případech šlo o srdcové záležitosti. A to doslova. Novinka Six Degrees Of Separation (dále tradičně jen SDOS) má na obalu srdce, stejně tak předposlední album Alice In Chains. Takže symbolika jak bič, kterou následuje chuť se podělit o zážitky strávené s první z obou jmenovaných.

SDOS pilně rozšiřují svoji diskografii a tři roky po vydání skvělé desky The Hike… je tu její pokračovatel pojmenovaný zcela jednoduše, Simple.  Točeno opět v Šopě a ve stejné sestavě, některé věci se zkrátka nemění a platí to i pro mé sympatie. SDOS v podstatě nemůžou natočit sračku, a kdyby se náhodou stalo, tak na trh by s ní nešli. Jejich fanoušek má určitou jistotu, že každé nové album bude když ne úžasné, tak alespoň nadprůměrné. SDOS mají vytvořený jasný rukopis, který je od prvních sekund prozradí a nejde je zaměnit s nikým jiným. Jejich nahrávkám vládne určitá naléhavost, se kterou se na posluchače obrací a jen šutr si neutvoří názor. Ať už kladný nebo záporný.

Budu se opakovat, když řeknu, že kapela má kliku na výborného zpěváka. Ne každému se jeho hlas musí líbit, ale nejde protestovat proti faktu, že jde o jeden z nejvýraznějších hlasů nejen na naší scéně. Nejen v klidných partech, ale i v řevu je intonačně jistý a silný. Mírný chrapot je přiměřený tomu, že v jejich hudbě nejde o žádný brutal, ovšem tvrzeného materiálu je v něm dostatek.

Simple je  postaveno na výrazných melodiích, které nemají tak prvoplánový účinek jako posledně. Chvilku mi trvalo se do něj dostat. Minulá deska byla hitovější a zůstává pro mě (určitě ne kvůli těm hitům) nepřekonaným milníkem, ale Simple jí zblízka dýchá na záda. A s narůstajícími poslechy se mi stejně jako minule nové melodie usazují v paměti a lepí jako mucholapka. Z desky je cítit hmota myšlenek a nápadů, vinař by řekl, že má plné tělo. Skladby nemají ploché stěny stavěné z jednoho mustru, naopak mají členitou stukturu beroucí si kouzlo ze změn tempa, kombinace sekaných riffů a dlouhých tahů strun. Tam, kde se kytary rozvášní a rozbalí paletu barev, pořád ve středních patrech hučí mašina dělníků, která podpírá tyto vzletné motivy. Role sólovky často působí jako vedlejší, nedominantní prvek a skromně se drží v pozadí. Pak jako když spadnou řetězy a sólo se dostane do centra pozornosti. Je to takové střídání pozic, kdy se v centru zájmu mění rozdílné věci. Podobně se proměňuje tempo skladeb, jednou vynikne důraz na zvolna plynoucí, citově zabarvenou sloku, podruhé převáží živelná radost ze stroje hoblujícího radary zapálených fandů.

Cítím, že z toho, co jsem napsal, vane silná náklonost ke kapele. Je to tak, ovšem s čistým svědomím můžu říct, že kdyby se mi album nelíbilo, přiznal bych to. Naštěstí to není třeba a tak vyhraná kapela jako SDOS, která letos kulatí svou existenci na dvacet let, si svoji laťku pečlivě hlídá. S jejich zkušenostmi je to naprosto simple.