Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vanguard - III: Pyrrhic Sequence

VanguardIII: Pyrrhic Sequence

Sorgh18.2.2024
Zdroj: CD / promo od kapely
Posloucháno na: Technics SL-PG 490, Dual CV 1400, Canton Karat 930, PC
VERDIKT: Vanguard přinesli dobře zvládnuté řemeslo, ale chybí mi větší osobitost, něco, čím by se kluci zapsali jen a pouze jako Vanguard.

Výraznější ozvěna brněnské formace Vanguard v našem prostoru doposud nezazněla, a tak to bude druhé řadové album, kterému se dostane této pocty. III: Pyrrhic Sequence navazuje na „dvojku“ z roku 2019 a ještě předtím „jedničku“, debutní EP z roku 2015. O kapele mám jakési povědomí, su Brňák, ale protože vím jakému žánru se věnují, neměl jsem nikdy nutkání snažit se o bližší kontakt. Bohužel, v melodickém death metalu už dlouho nevzniklo nic, co by do mě zatnulo drápek a považuji jej za strašně vydrancovaný směr. Motivaci poslechnout si další takovou kapelu bych pravděpodobně hledal do nekonečna, ale protože jde o domácí bandu se zjevným zápalem pro věc, tak prostě nejde strkat hlavu do písku.

 

III: Pyrrhic Sequence mě příjemně překvapila, aby současně potvrdila moje předpoklady a obavy. Album popřelo svůj provinční charakter a přes to, že si ho kapela vydala sama, zní jakoby vypadlo ze studia nějaké velké produkce. Opravdu, ten zvuk je tak vyleštěn, kolíky nástrojů promazány a vzduch kolem mikrofonů vyčištěn, že to působí až divně. V takto aseptickém prostředí se potom dokáže prosadit každý nástroj, ale také na sebe upozorní každá chyba. Tu se mi během standardního poslechu nedaří najít. Můžou za tím být studiové kejkle, dosud neobjevená hluchota, ale já se kloním k tomu, že hráči jsou šikovní a léty vyhraní.       


Zklamáním je pro mě naopak strašná podobnost s frontou melodických smrtců. V ní všichni vypadají stejně, prázdný pohled, křivé hnáty. Album je postaveno na prověřených vzorcích, které by v půjčovně šly na dračku. Melodika, kytarové trylky, lehce předpověditelné kompozice, takhle může znít další album od Amon Amarth nebo Heaven Shall Burn. Tyhle kapely musí mít člověk rád, aby si dopřál každou novou desku, kterou vydají. Nového přináší málo, ale obsahují to podstatné – emoce. I Vanguard už mohou mít své jisté publikum, které si právě toto žádá. Chce emoce a hudbu nežádající stálou přítomnost ducha. Tím pádem je výsledek naprosto očekávatelný a funerální povoz je nucen parkovat v šedé zóně průměru.

 

Jen těžko můžeme mít kapele za zlé to, že hraje v mezích svého oblíbeného žánru, chce znít přesně takhle, a že dokonale vstřebali určité vzory. Nejsou první ani poslední. Z mého osobního pohledu je to ale škoda. Chtěl bych slyšet něco nestandardního, klidně divného, čím bych při slepém poslechu dokázal Vanguard nekompromisně identifikovat. Poslech se pomalu blíží ke konci a já si užívám rozlučkovou předělávku skladby Lack Of Comprehension od Death, která v podání Vanguard dostala učesanější fazónu. A opět mě to baví, slyším, že technicky je to třída. Takže jak to vychází, shrnuto, podtrženo a oentlováno? Vanguard mají na mnohem víc. Instrumentálně jsou vysoko, a tak by to i chtělo zahrát něco vymakanějšího, něco, co bude hodno jejich umělecké laťky.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky