Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédská kapela Vanhelga vznikla původně jako sólový projekt multiinstrumentalisty Jacoba Ottossona, účinkujícího pod pseudonymem 145188. Po dlouhých letech osamoceného muzicírování přizval ke svému dílu mimo jiné i zpěváka J. Gabrielsona, kterého však záhy za mikrofonem nahradil sám. V sestavě se vystřídala řada muzikantů, hudební profil Vanhelga se rovněž neustále měnil. Desky samotné svojí střídavou kvalitou scénu rozhodně neoslnili. Do novinky Fredagsmys jsem se ponořil spíše ze zvědavosti než naplněn nedočkavostí. Ptáte se, jak to dopadlo? Jsem překvapený. Pátý zásek v diskografii je dílem velice zajímavým a těžko zařaditelným. Ta tam je prvoplánovitá deprese. Ottosson vyprofiloval své představy, učesal neuhlazené postupy a dodal si odvahu vrátit svým skladbám i kus blacku. Výsledek je tedy dobrý a my se mu pojďme mrknout na zoubek.

Ottossonovi kolegové D. Franzén a J. Ejnarsson za těch pár let, co po jeho boku účinkují, už zřejmě ví, co si šéf přeje, jak docílit, aby jeho vize vyzněly přesně podle jeho představ. Novic za bicí soupravou, R. Jönsson, krásně zapadl a vcelku košaté kompozice ozvláštnil neotřelou hrou. Na mysli samozřejmě nemám progresivní, či dokonce technicky náročnou hru. Vanhelga sází na přímočarost, jednoduchost a chytlavé nápady. Barevnost je výhradně v pocitech a stylizaci skladby. Bez uzardění spolu koexistují takřka mrazivá (po dlouhé době) blacková černota s post punkovou rozervaností, možná i alternativní rockovou melancholií.

Výtku mám ke stopáži alba. Skoro hodinová délka je podle mě na podobnou muziku víc než dost. Jedenáct skladeb je v pořádku. Ani jedna není pouze do počtu, jen jich je dost natolik, aby album ztrácelo dech. Naopak si libuji v kontrastech, kterými se na Fredagsmys vskutku nešetřilo. Ohnivá vášeň je střídána bezradným smutkem. Bezbřehý optimismus je často sražen k zemi šíleným vztekem. Mnohdy mi Vanhelga zní jako srážka Pixies s Lifelover. Černá rtěnka a podmalované oči se mžikem promění ve warpaint a vytřeštěné oči ve výraz vlka šílícího hladem.

Fredagsmys je v podstatě klasickou blackovkou. V porovnání s podivnou minulostí a lo-fi zvukem je překvapující, kterak se zapracovalo nejen na aranžích, ale i výrazně nesrovnatelné produkci. Ta tam je špinavá, amatérská zahuhlanost. Po rozpačitém předchůdci Ode & Elegy je evidentní, že by kapela mohla jít nahoru. Jen chtít. Depresí ani popěvků neubylo, jen jsou doplněny výrazným metalovým prvkem. Myslím, že jestli od této cesty Ottosson neuhne, mohl by konečně přijít s deskou, které si všimne víc lidí, než těch pár, co Vanhelgu slyšelo spíše náhodou.