Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vorga - Striving toward Oblivion

VorgaStriving toward Oblivion

Ruadek10.10.2023
Zdroj: Flac
Posloucháno na: PC + bedny Presonus Eris E3.5
VERDIKT: Velmi silný debut, který v žánru space black metalu rozhodně nezapadne. Chladný jako nekonečný prostor mezi hvězdami, agresivní a nespoutaný.

Když se řekne space black metal, napadne vás jistě mnoho kapel, které nekonečnému mrazivému prostoru vládnou. Aby ne, tento styl je oblíbený a rozpoutává nekonečné diskuse, úvahy a spekulace. Nemá jasně dané hranice, jeho nekonečnost si lidská mysl nedokáže představit, stejně jako smrt a co bude po ní. I proto zde ukotvený vesmírný styl nemá hranice a takové kapely experimentují se vším, co jim přijde pod hnáty. I to je jeden z důvodů, proč tento styl hodně často vyhledávám. Vorga jsou kapelou, která nám předkládá svoji vizi a dělá to jinak, než jsem si původně představoval. Mám zde jasné favority, kultovku Samael (jedni z prvních, kteří naplno rozjeli tuto samostatnou škatulku) nebo Khonsu (kteří se zatím poslední deskou kralují sci-fi konceptům). Mezi výraznější kapely, co uctívám, patří ještě Italové Progenie Terrestre Pura a australský kult Mesarthim.

 

 

Vorgu nelze přirovnat zblízka ani k jednomu z těchto bandů, zcela se vyhýbají jakýmkoli úvodům do děje, jejich black metal je zběsilý a poměrně přímočarý. Naprostá absence kláves, naopak velký důraz na kytarovou melodickou linku, která řadí kapelu mezi melodickou odnož black metalu. Striving toward Oblivion se nese především ve velmi rychlém tempu, jakékoli zpomalení příjemně klesne do vod black'n'rollu, který sem dokonale sedne.

 

Deska má nějakých 45 minut a nenudí, neustále překvapuje, některým skladbám by ale neuškodilo proškrtat stopáž a zkrátit je na polovinu (především Taken, kde jakoby kapela nedokázala opustit nosné téma a protahuje vše neúnosně dlouho). Je rovněž škoda, že baskytara prakticky neexistuje pod nánosem kytarových stěn. Vesmírnou tématiku si lze zároveň vysvětlit všelijak, kdyby kapela neměla tuhle stylizaci (přebal desky a image), vesmírné dálavy bych v jejich muzice nehledal. Absence jakýchkoli meziher, ambientních ploch, kláves (i když něco málo by se našlo, ale nestojí to za řeč) – je to trochu škoda, protože tohle těmto kapelám sedí.

 

 

I přes některé drobnější výtky, kdy je kapelu za co kritizovat, se jedná o až neuvěřitelně silný debut. Němci se cítí být naprosto jistí tím, co hrají a chtějí hrát a je blbost jim do toho kecat. Zvolili si cestu agresivní palby (nedejte na střední tempa v klipu), rozvíjení melodických linek a zcela současné pojetí black metalu, jaký mám moc rád. Desku lze se vším, co k ní patří, jen doporučit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 21.2.18 8:27

Machine Head nesleduji a už je to dlouho, co jsem naposledy slyšel Burn My Eyes, ale na tom nezáleží. Chci se vyjádřit ke stopáži. Copak by Nuclear Blast mohl mít tak krásné 2LP edice a úžasné limitky a prodávat je za 25, potažmo 66,66 eur, kdyby mělo album třeba jen 40 minut? Dřív kapely osekávaly nahraný materiál, aby se to vešlo na vinyl, dneska se to natahuje na dva, i když na to kapely ty nápady ani nemají. Machine Head stejně jako jiní musí generovat minuty, aby se uživili a nemuseli někam do fabriky, takže jim nezbývá než ředit. Lidi to spolknou, ve vlaku přes Spotify stejně žádné umění nepotřebujou a sběratelé jsou rádi za každý gram asfaltu navíc:)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky