Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když do redakce přišlo tohle promo, něco mi našeptávalo, abych si jej vzal pod křídla, že nebudu litovat. Jakmile se pak objevilo doma a já dal celý poslech, trochu jsem se zhrozil, jestli tohle bude to pravé ořechové zrovna pro mě. Ale znáte ty první poslechy... Vybral jsem si promo (téměř výhradně) instrumentálně rockové kapely z Francie, která je blíž ruchovému ústrojí své podstaty, než jakékoliv jiné formě bigbítové existence. A vybral jsem si dobře.

Milkilo jsou dva kámoši z kolejí, kteří se utvrdili v tom, že jejich vášeň pro hlučný rock je spojuje natolik, aby si založili kapelu. Léta jezdili po klubech, neomezeni jedním stylem, neomezeni prakticky ničím. Vydali se na zkušenou, zvolili si dlouhou cestu nabírání jistoty do té míry, aby byli schopní vydávat nahrávky a dostali se na další úroveň svého drhnutí strun a blan. V jejich podání je to radost z hudby a formování křížence, který jde napříč rockovým žánrem, aby definoval energii, nespoutanost a nadšení. Ta radost, to je pak to největší plus. Teď se Milkilo ze zkušené na pár týdnů vrátili, neboť dospěli do stadia, že je třeba vydání prvního velkého alba. Dejme tedy prostor Atlas.

Je to album deseti krátkých fortelných skladeb, ve kterých není třeba více než basy a bicích, k čemuž občas připište křiklavý vokál (last song) a pár skromných efektů. K jakémusi konkrétnějšímu přiblížení jsem zvolil trojici stylů, o které se domnívám, že by nemusela kapele, ani případným zájemcům způsobit újmu na zdraví. Vítejme tedy ve společnosti noise rocku, pár matematických dovedností podobného ražení a nezapomeňme ani na kus krautrockové psychedelie. Bavme se ale klidně i o sludge bahnění, když na to přijde. Ve skutečnosti ale dejme hlavně na fakt, že síla desky spočívá ve vypouštění adrenalinu z těla pomocí rostoucí bestie v něm obsažené. Je to docela mrcha, i když se to napřed nezdá.

Klesat na mysli není během krátké hrací doby třeba ani jednou. Atlas je o energii, vybouření se na ploše pár minut a vydání se ze všech sil. Je to experimentální a přitom poměrně snadno uchopitelné rockerství, které jde na dřeň a vystačí si s málem. Znáte italské Lento? Tak k nim při troše štěstí, se zavřením obou očí a se špetkou větší neurvalosti klidně přidružte Milkilo. Víc přijatelné přirovnání mě momentálně nenapadá a tohle to právě vyslovené nebude až tak úplně mimo. Třeba pomůže.

Jde ale o ten finální účinek a ten jako takový má v případě Atlas své parametry. Je to nespoutaná přehlídka rockové drzosti, taková malá lavina, přitom nijak samoúčelná a vyvolávající dohady. I v tom málu je pořád co objevovat a spokojenost je tak na místě. Takže ještě jednou na závěr - dobře jsem si vybral.