Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédský black metal, to není nic, co by křesťanský svět pálilo teprve krátce. Tato země má v černém kovu dlouholetou tradici, ale zatímco klasiky žánru jako Marduk a Dark Funeral začínají stagnovat nebo se pomalu rozpadají, tak Watain mají našlápnuto dobývat stále vyšší pozice. Letos této formaci soustředěné kolem persony Erica Danielssona vyšlo dlooouuuhooohrající album „Lawless Darkness“, ale já jsem v poslední době hodně roztáčel spíše desku předchozí - „Sworn To The Dark“ -, abych tak nějak „nasál kontinuitu“ před konfrontací se samotným „znovuzrozením black metalu“, jak je samotnou kapelou (vydavatele nevyjímaje) aktuální album prezentováno.

A není to jen hymnický refrén titulní skladby, co se zaryje posluchači hluboko do mozku. Album je napěchované nápaditým materiálem od začátku do konce a byť jsou výrazové prostředky v tradičním černěkovovém umění poněkud omezené, Watain to nedělá žádný problém a syndromu „opakování se“ se (alespoň v rámci této desky) bez potíží vyhýbají. Příznivcům nekompromisních nářezů a sypaček asi nebudou mnohé pomalé a střednětempé pasáže a riffy úplně po chuti, ale je to právě ona barevnost, která mi na „Sworn To The Dark“ nejvíce imponuje. Z každého riffu se kapele daří vyždímat maximum různými změnami temp či aranží, aniž by posluchači hrozilo vykloubení sanice nadměrným zíváním. Velkou předností alba je masivní zvuk, který ve své technické dokonalosti přenechává i určitý prostor živelnému vyznění nástrojů. Ač je tedy zvuková stránka desky precizní záležitostí, do současné přetriggerované digitální produkce jí naštěstí ještě kousek chybí. Kytary jsou syté a řezavé, bicí s basou razantní a Erikův vokál intenzivní.

Když napíšu, že co skladba to pecka, nebudu příliš přehánět. Album je zábavné po celou dobu jeho trvání, což u hodinových desek (v black metalu obzvlášť) není pravidlem, spíše výjimkou. Napomáhá tomu kromě kvalit samostatných songů také soudržnost alba jako celku. Rychlejší skladby se střídají s pomalejšími a s využitím dvou krátkých instrumentálních intermezz celé album směřuje ke svému epickému vrcholu „Stellarvore“ při zachování stabilně temné atmosféry. Obě instrumentální miniatury „Withershins“ a „Dead but Dreaming“ nehrají ani tak roli oddechu (taková řezničina album skutečně není, aby byl odpočinek potřeba), ale spíše vytvářejí scénické pozadí celé desky, které naplno vystupuje právě v těchto dvou krátkých mezihrách a udržuje materiál hezky pohromadě. Struktura všech kompozic není složitá a motivy spontánně vycházejí jeden z druhého. Některé momenty alba mohou v posluchači vyvolat pocit, že vlastně neposlouchá nic jiného, než řádně přiostřený heavy metal, což v tomto případě představuje milý odkaz na časy minulé, kdy se odnože metalu ještě divoce formovaly.

Živočišnost však není hlavní devízou alba a Watain především dokazují, že dobře vědí, co dělají a vše mají pod kontrolou. To může být v muzice dobré, ale i špatné znamení. Na desce „Sworn to the Dark“ se ale Watain nevžívají do rolí profesorů, ani nerozmělňují kvalitní materiál na rozbředlou kaši. Navzdory určité tempové střídmosti se kapela drží zaběhnutých pravidel a vydařeným mixem melodičnosti, kompoziční pestrosti a agresivity si omotává posluchače kolem prstu.