Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nikdy jsem neměl ambice rozumět úplně všemu a spíš jsem se učil říkat „nevím“, když jsem fakt nevěděl, namísto dnes tak častého plácání hovadin, ale s plným sebevědomím a přesvědčením o vlastní neomylnosti. Nicméně jsem žil ještě nedávno (tak před pěti šesti lety) v představě, že v čase se to bude zlepšovat, že s nabývajícími životními zkušenostmi budu rozumět více věcem a méně bude těch, které mi nejdou přes hlavu a které mi nebudou dávat smysl. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě! Mohl bych tu vysypat z rukávu spoustu příkladů, jak se svět posunul, jak se mě někdo snaží přesvědčit, že jedna a jedna jsou tři, nebo dva a půl, nebo prostě kolik chceš. Od ekonomické sebevraždy Evropy, přes manželství pro všechny až po LGBTXYZ agendu, která plete hlavu děckám v tom nejblbějším věku a která mnohdy vede ke koncům, které už nejdou vzít zpět. Nicméně jeden příklad si odpustit fakt nemůžu, a to pro mě nepochopitelný stav, kdy norští Kvelertak nejsou uvedeni na Metalové Encyklopedii. Ano, na té Metalové Encyklopedii, kde má svůj profil kdejaký hudlař s balalajkou z kůrovcem sežraných lesů, tak tam tahle kapela není. Jakože žít budu dál, ale proč?!

No a teď vážně.

Tuhle norskou zábavu jsem zachytil kdysi dávno na jejich úplném začátku, tedy u desky Kvelertak (2010) a pak následné Meir (2013, psali jsme o ní ZDE). A v té době i na jednom koncertu, kde mi přišli jak nadopované elektro-myši, s hromadou energie, na kterou čumělo pod pódiem několik maníků (byla to předkapela) a zdaleka ne všichni chápali, co se to tam děje. Patřil jsem mezi ně. Na druhou stranu mi jejich svobodomyslný přístup k prolínání žánrů přišel vždycky sympatický, ať se to nazývalo HC / black / punk / hard rock, kdysi dávno se používalo slovo crossover, dneska bych v duchu doby mohl použít metalové MMA. Kvelertak vytahovali ze své bonboniéry vždy různé kousky, míchali je všelijak dohromady a současně příliš nesklouzávali k nějaké prvoplánové zábavě nebo kýči. Relativně důstojná muzika pořád na prvním místě.

Od těch dvou nahrávek odtekla spousta vody, třetí deska Nattesferd (2016, taky jsme o ní psali) ještě dodýchávala blackové vlivy, ale jen v malém, víc a víc se prosazovala do popředí zábava pro některé fanoušky už ne příliš důstojná, byť pro jiné pořád v mezích slušnosti a s dostatečnou mírou nápaditosti. Pak odešel zpěvák, pak bubeník a rok 2020 přinesl album Splid v proměněné sestavě, s takovým divným obrázkem na obálce a s dalším ústupem od tvrdších poloh kytarové muziky. Víc rocku, víc hard rocku, víc přístupnosti pro nevyhraněné fanoušky a u nás žádná recenze (souvislost v tom nehledejte). No a letos tu máme Endling.

Endling je deska, která má opět obálku z kategorie Kylesa / Baroness / Mastodon / Relapse ... představte si pod tím, co chcete. Je zdaleka nejvíc user friendly, co kdy kapela natočila, ani náhodou už v tom nehledejte vlivy blacku, naopak v míře až nebezpečně se blížící hranicím osobních preferencí se objevuje punk rock (Motsols, Døgeniktens kvad, Morild). Základ ale leží v tvrdším rocku, klasické skladbě, hutném kytarovém základu, silných refrénech, zpěvnosti, přiměřené melodičnosti. Většinou to funguje a bavit se o tom, že kapela do značné míry opustila svoji osobitost a originalitu, sice někde nad pivem můžeme, ale neuděláme s tím nic. Stejně tak nám skladby jako Skoggangr mohou přijít už jak lehce otravný kolovrátek, ale i to patří k směru, na který Kvelertak po předchozích náznacích najeli už v plné míře.

Páté album za mě žádnou díru do světa neudělá a pokud se nestane něco neočekávatelného, tak žádnou díru už neudělají ani Kvelertak. Přirozeným vývojem se od svérázné kapely dostali do lidové pozice, kde je přemíra konkurence a kde vyniknout znamená nabíjet úplně jinou municí. Endling samozřejmě není žádná průšvihová deska, spousta skladeb se poslouchá vyloženě dobře, řemeslo je zvládnuté na výborné úrovni, kytarová práce je bohatá a natlakovaný, plochý zvuk vám asi vadit nebude. Nic víc ale k mání není a za mě bývaly časy, kdy tahle kapela uměla nabídnout víc než jen norskou verzi Foo Fighters. A míň se toho bála.