Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Watain - Sworn to the Dark

WatainSworn to the Dark

Sarapis5.12.2010
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, mp3 Philips + sluchátka AKG K44
VERDIKT: Album plné temných melodií, které vás nebude nudit.

Švédský black metal, to není nic, co by křesťanský svět pálilo teprve krátce. Tato země má v černém kovu dlouholetou tradici, ale zatímco klasiky žánru jako Marduk a Dark Funeral začínají stagnovat nebo se pomalu rozpadají, tak Watain mají našlápnuto dobývat stále vyšší pozice. Letos této formaci soustředěné kolem persony Erica Danielssona vyšlo dlooouuuhooohrající album „Lawless Darkness“, ale já jsem v poslední době hodně roztáčel spíše desku předchozí - „Sworn To The Dark“ -, abych tak nějak „nasál kontinuitu“ před konfrontací se samotným „znovuzrozením black metalu“, jak je samotnou kapelou (vydavatele nevyjímaje) aktuální album prezentováno.

A není to jen hymnický refrén titulní skladby, co se zaryje posluchači hluboko do mozku. Album je napěchované nápaditým materiálem od začátku do konce a byť jsou výrazové prostředky v tradičním černěkovovém umění poněkud omezené, Watain to nedělá žádný problém a syndromu „opakování se“ se (alespoň v rámci této desky) bez potíží vyhýbají. Příznivcům nekompromisních nářezů a sypaček asi nebudou mnohé pomalé a střednětempé pasáže a riffy úplně po chuti, ale je to právě ona barevnost, která mi na „Sworn To The Dark“ nejvíce imponuje. Z každého riffu se kapele daří vyždímat maximum různými změnami temp či aranží, aniž by posluchači hrozilo vykloubení sanice nadměrným zíváním. Velkou předností alba je masivní zvuk, který ve své technické dokonalosti přenechává i určitý prostor živelnému vyznění nástrojů. Ač je tedy zvuková stránka desky precizní záležitostí, do současné přetriggerované digitální produkce jí naštěstí ještě kousek chybí. Kytary jsou syté a řezavé, bicí s basou razantní a Erikův vokál intenzivní.


Když napíšu, že co skladba to pecka, nebudu příliš přehánět. Album je zábavné po celou dobu jeho trvání, což u hodinových desek (v black metalu obzvlášť) není pravidlem, spíše výjimkou. Napomáhá tomu kromě kvalit samostatných songů také soudržnost alba jako celku. Rychlejší skladby se střídají s pomalejšími a s využitím dvou krátkých instrumentálních intermezz celé album směřuje ke svému epickému vrcholu „Stellarvore“ při zachování stabilně temné atmosféry. Obě instrumentální miniatury „Withershins“ a „Dead but Dreaming“ nehrají ani tak roli oddechu (taková řezničina album skutečně není, aby byl odpočinek potřeba), ale spíše vytvářejí scénické pozadí celé desky, které naplno vystupuje právě v těchto dvou krátkých mezihrách a udržuje materiál hezky pohromadě. Struktura všech kompozic není složitá a motivy spontánně vycházejí jeden z druhého. Některé momenty alba mohou v posluchači vyvolat pocit, že vlastně neposlouchá nic jiného, než řádně přiostřený heavy metal, což v tomto případě představuje milý odkaz na časy minulé, kdy se odnože metalu ještě divoce formovaly.

Živočišnost však není hlavní devízou alba a Watain především dokazují, že dobře vědí, co dělají a vše mají pod kontrolou. To může být v muzice dobré, ale i špatné znamení. Na desce „Sworn to the Dark“ se ale Watain nevžívají do rolí profesorů, ani nerozmělňují kvalitní materiál na rozbředlou kaši. Navzdory určité tempové střídmosti se kapela drží zaběhnutých pravidel a vydařeným mixem melodičnosti, kompoziční pestrosti a agresivity si omotává posluchače kolem prstu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky