Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kwoon - Odyssey

KwoonOdyssey

Jirka D.24.2.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od agentury Sozius PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Zhudebněné snění, takže pozor, ať neusnete.

Úplně na začátku jsem chtěl psát o nové desce Kwoon jako o desce pro mě úplně nové kapely, než se ukázalo, že to není ani tak moc kapela a že vůbec pro mě není nová. Tedy neměla by být, ale lidská paměť je instituce nestálá a ta moje dvojnásob, takže spoléhat na ni se moc nevyplácí. Při prohledávání archivů jsem zjistil, že na Kwoon už tady u nás máme dvě recenze a že jsem dokonce na nich byl v roce 2013 na koncertě v olomouckém Jazz Tibet klubu. Tehdy hráli po boku domácích Flash the Readies, kteří byli těmi, kdo mě na ten koncert přilákal, což ale neomlouvá to, že na hlavní hvězdu večera jsem za těch víc než 11 let naprosto zapomněl.

 

Sandy LavallartOd té doby se podle všeho proměnili i Kwoon, kteří tehdy na koncertě hráli mimo dalších nástrojů se třemi kytarami, a teď to podle všeho vypadá jako jednočlenný projekt Sandyho Lavallarta. Ten procestoval velkou část světa, obklopil se několika zpěváky a hosty, vystoupal a zahrál ve výšce 3800 m nad mořem, vlezl do jícnu sopky, zahrál uprostřed oceánu, navštívil maják Tevennec a z toho všeho vykouzlil svoje album. Svou odyseu.

 

Album Odyssey je především post-rocková deska s malými ambicemi prog-rocku (opravdu malými), která je hodně dlouhá a jen občas opravdu strhující sama o sobě. Umím si velmi živě představit, že s nějakým vizuálním doprovodem vykouzlí velmi komplexní a silný zážitek, ale bez něj, nahlíženo čistě v hudební rovně, působí některé skladby příliš plitce (typicky Blackstar) a album jako celek téměř až zdlouhavě. Pokud jste zvyklí na post-rockovou šablonu ve stylu klídek pohoda a pak gradace, kytarová stěna a emociální kolaps, tak v případě této nahrávky budete muset přeladit do klidnějších vod. Místy klidnějších opravdu o hodně.

 

Celým albem se jako červená nit vine určitá hudební jemnost až zjemnělost a taková zvláštní oduševnělost, která vám možná připomene (mě tedy připomněla) určité období britských Anathema – deska We’re Here Because We’re Here z roku 2010 jako příklad. Tyhle myšlenky se mi hlavou honí u skladeb typu Jayne, které úžasným způsobem doprovází smyčcové nástroje a jsou to právě tyhle smyčce, díky kterým Odyssey úspěšně opouští jednoduchá schémata a řekněme si to narovinu, i určitou nudu. Bez nich by tohle album bylo poloviční a možná ani to ne.

 

Dvanáct skladeb a pětapadesát minut hudby, která se převaluje a pohupuje jak loďka na klidné hladině, je v jednoduchosti řečeno to, před čím budete stát. Z alba je cítit výpravnost, ale žádná velká epičnost. Jsou to malé intimní příběhy svého tvůrce, které se nesnaží strhnout vzbouřenými emocemi, ale poklidným a ztišeným vypravěčským stylem. Může být, že tento přístup neosloví každého a nebo neosloví v každou denní dobu. Odyssey vyžaduje klid a nic jiného než klid ani nenabízí. Můžete přeladit na autorův jazyk, zařadit nízký rychlostní stupeň a společně s ním snít o dalekých zemích – ať už těch reálných nebo těch uvnitř sebe sama. Osobně toho nejsem tak úplně schopen a i přes určité sympatie a některé vyloženě krásné momenty mě album jako celek spíš uspává.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky