Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
We Lost The Sea - Triumph & Disaster

We Lost The SeaTriumph & Disaster

Jirka D.4.12.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém paperpacku (# BRR112) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Řemeslně dobře zvládnutá deska, které by fanoušci žánru měli popřát sluchu. V tom množství, zahlcujícím každodenně své okolí, je tohle jedna z těch lepších.

Triumph & Disaster je post-apokalyptický pohled na kolaps světa vyprávěný jako dětský příběh a ilustrovaný očima matky a jejího syna, jak tráví poslední den na Zemi. Hudba je příběhem o zkáze a tragédii. Slova vyprávějí příběh lásky, ztráty a propuštění.

 

Australští We Lost The Sea svou v pořadí čtvrtou desku uvádí tímto odstavcem, který pak ještě pokračuje druhou částí, kde se mluví o zpracování aktuálních témat jako klimatická krize, nadměrná spotřeba, osamocení, ztráta lásky a důvěry. Ono mezi námi - podobných vysvětlujících slov je víc než zapotřebí, protože deska je až na výjimky celá instrumentální a pod těmi kytarovými plochami si našinec může představit v podstatě cokoliv. Klidně tu klimatickou krizi, klidně ale něco docela jiného, co s žádnou apokalypsou, klimatickou nebo citovou, vůbec nesouvisí. Mimochodem v tom textu uvedená post-apokalypsa a datování jako „poslední den na Zemi“ je tvrzení proti zákonům času, ale už jsem si zvykl, že tihle harcovníci novodobé levice si na fakta a rozum příliš nepotrpí.

 

Kapela jako taková vznikla v roce 2007, pochází ze Sydney a má za sebou celkem čilý personální ruch. Jak už jsem uvedl výše, aktuální album Triumph & Disaster je čtvrté v pořadí; první dvě vydala kapela samonákladem a až u toho třetího (Departure Songs, 2015) zaujala nejdřív u sebe doma u Bird’s Robe Records (sleepmakeswaves, 65daysofstatic,...) a následně kromě jiných i u evropských dunk!records, kteří se pod svá křídla snaží namačkat všechno, co zavání trochu slušným post-rockem. Deska aktuální rozdává karty prakticky stejně a už to je jistou zárukou toho, že by mohla stát za poslech. Což stojí.

 

We Lost The Sea band

 

Instrumentální post muzika téhle kapely není čistý rock, ale takový mix s metalem, a jestli už se na pódiu objevili třeba s takovými Rosetta, má to svoji logiku. Stejně tak jsem nikoliv náhodou zmínil ony dvě australské veličiny tohoto žánru, se kterými pár styčných bodů taky najdete, a pokud půjdeme hodně k jádru, tak v muzice této šestice uslyšíte asi nejvíc vlivy GY!BE. Čímž je jasné, pro fanoušky jakéže scény tahle deska je a pro ty ostatní, abych tak řekl upřímně, bych si mnoho nadějí nedělal. Triumph & Disaster je žánrovou deskou, o tom není pochyb.

 

Její velkou devízou jsou tři kytary v základu a z toho plynoucí fakt, že prostor je naplněn, široce rozevřen a pokud máte rádi kytarami našlapanou scenérii, tady budete doma. V tomhle směru je všechno naprosto v pořádku, protože pokud fakt něco nemám rád (až na výjimky), tak vykostěnou produkci jedno-kytarových post-rockových mohykánů, kteří už z logiky věci prostě nemají šanci. Na tomhle albu je kytar dost a jsou to ta nejlepší místa, nepostrádající spád, dynamiku, naléhavost, u kterých si můžete představit cokoliv, co ve vás vyvolá ty správné emoce (s vrcholem ve čtvrté Parting Ways). Vedle toho ale období klidu, často tažené pianem v hlavní roli, jsou slabším místem, kde se moc nechytám a která mají smysl v příběhu alba, ale chybí jim patřičný hudební náboj.

 

Na kapele je hodně vidět, jak se snažila vytvořit skutečně velkorozměrné skladby a našlapat do nich úplně všechno, co se za pochodu životem naučila. Tři z nich dosahují téměř nebo zcela čtvrthodinové délky a měl bych hodně velký morální problém, kdybych je měl označit za výborné v celé jejich hrací ploše. Emoční odezva kolísá podle nahodile roztroušených pravidel, která se mi nedaří sesbírat do nějaké jednoduché příručky a přiblížit někomu dalšímu. Jednoduše řečeno mi vypjaté pasáže přijdou sice dobré, místy možná výborné, ale nikoliv bezvýhradně strhující. A ty pomalé nedojímají tak, jak by si možná tvůrci přáli. V tomto ohledu mám při poslechu neodbytný pocit, že všechno je v podstatě v pořádku, ale chybí tomu ono pověstné TO, co dobře odvedené řemeslo pozvedne na úroveň přesahující prostý notový zápis.

 

 

Druhým problémem je fakt, že podobné muziky už bylo nahráno spousty a všechna jména, která jsem výše uváděl (a šla by doplnit ještě mnohá další), už do žánru promluvila celkem vyčerpávajícím způsobem. Posunout hranice je těžká práce, tak to prostě je. Nicméně tahle deska bez debat patří k těm lepším - snaží se o svébytnost alespoň docela zajímavým vizuálem a samozřejmě tím moralizujícím tématem pro jistotu popsaným kdesi bokem, kdyby v té instrumentální koláži někomu něco nebylo jasné. Pozitivně lze nahlížet na hodně bohaté aranže, které kapele nelámou vaz. Ve třetí skladbě Dust se objeví přidušená trubka a je to přesně ta atmosféra, jakou se podařilo vykreslit Ulver na Perdition City. Je to dobré, netvrdím že ne, ale všechno už tu tak nějak bylo... Finální song je zase podepřen hostující zpěvačkou a i když se mi nelíbí, jako zpestření jinak poměrně dlouhé instrumentální nahrávky funguje slušně.

 

Co dodat závěrem? Snad jen tolik, že téhle desce by minimálně fanoušci žánru měli popřát sluchu. Po pravdě mě při prvním seznamování upřímně překvapila a až časem, jak jsem do ní začal pronikat a začal o ní víc přemýšlet než ji poslouchat (nemoc recenzentů), pár věcí jednoduše vybledlo. Ne nijak tragicky, pořád jde o velmi slušnou a řemeslně zmáknutou desku, ale mnoho navíc od ní očekávat nelze.

 

Triumph & Disaster CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 4.12.19 8:23odpovědět

Já jsem z nového alba zatím slyšel jen jeden song a zvlášť mě nepřesvědčil, nicméně opravdu velmi doporučuji zastavit se nad deskou předchozí - Departure Songs. Ta vypráví o skutečně zajímavých a silných příbězích, k nímž ta hudba není jen tematicky naroubovaná, ale opravdu sama vytváří konkrétní výjevy a díky nemilosrdným stopážím jednotlivé songy dlouho a neuvěřitelně intenzivně gradují. Ať už se jedná o dělníky z Černobylu, vysílené polárníky, obětavé potápěče či posádky vybuchnuvších raketoplánů. K 25 minut dlouhé písni Challenger: Part 1 jsem kdysi vytvořil i videoklip, ale YT mě s tim poslal do hajzlu kvůli právům. Šak jo. Pár desítek hodin práce, fuck me right?

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky