Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
We Lost The Sea - Triumph & Disaster

We Lost The SeaTriumph & Disaster

Jirka D.4.12.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém paperpacku (# BRR112) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Řemeslně dobře zvládnutá deska, které by fanoušci žánru měli popřát sluchu. V tom množství, zahlcujícím každodenně své okolí, je tohle jedna z těch lepších.

Triumph & Disaster je post-apokalyptický pohled na kolaps světa vyprávěný jako dětský příběh a ilustrovaný očima matky a jejího syna, jak tráví poslední den na Zemi. Hudba je příběhem o zkáze a tragédii. Slova vyprávějí příběh lásky, ztráty a propuštění.

 

Australští We Lost The Sea svou v pořadí čtvrtou desku uvádí tímto odstavcem, který pak ještě pokračuje druhou částí, kde se mluví o zpracování aktuálních témat jako klimatická krize, nadměrná spotřeba, osamocení, ztráta lásky a důvěry. Ono mezi námi - podobných vysvětlujících slov je víc než zapotřebí, protože deska je až na výjimky celá instrumentální a pod těmi kytarovými plochami si našinec může představit v podstatě cokoliv. Klidně tu klimatickou krizi, klidně ale něco docela jiného, co s žádnou apokalypsou, klimatickou nebo citovou, vůbec nesouvisí. Mimochodem v tom textu uvedená post-apokalypsa a datování jako „poslední den na Zemi“ je tvrzení proti zákonům času, ale už jsem si zvykl, že tihle harcovníci novodobé levice si na fakta a rozum příliš nepotrpí.

 

Kapela jako taková vznikla v roce 2007, pochází ze Sydney a má za sebou celkem čilý personální ruch. Jak už jsem uvedl výše, aktuální album Triumph & Disaster je čtvrté v pořadí; první dvě vydala kapela samonákladem a až u toho třetího (Departure Songs, 2015) zaujala nejdřív u sebe doma u Bird’s Robe Records (sleepmakeswaves, 65daysofstatic,...) a následně kromě jiných i u evropských dunk!records, kteří se pod svá křídla snaží namačkat všechno, co zavání trochu slušným post-rockem. Deska aktuální rozdává karty prakticky stejně a už to je jistou zárukou toho, že by mohla stát za poslech. Což stojí.

 

We Lost The Sea band

 

Instrumentální post muzika téhle kapely není čistý rock, ale takový mix s metalem, a jestli už se na pódiu objevili třeba s takovými Rosetta, má to svoji logiku. Stejně tak jsem nikoliv náhodou zmínil ony dvě australské veličiny tohoto žánru, se kterými pár styčných bodů taky najdete, a pokud půjdeme hodně k jádru, tak v muzice této šestice uslyšíte asi nejvíc vlivy GY!BE. Čímž je jasné, pro fanoušky jakéže scény tahle deska je a pro ty ostatní, abych tak řekl upřímně, bych si mnoho nadějí nedělal. Triumph & Disaster je žánrovou deskou, o tom není pochyb.

 

Její velkou devízou jsou tři kytary v základu a z toho plynoucí fakt, že prostor je naplněn, široce rozevřen a pokud máte rádi kytarami našlapanou scenérii, tady budete doma. V tomhle směru je všechno naprosto v pořádku, protože pokud fakt něco nemám rád (až na výjimky), tak vykostěnou produkci jedno-kytarových post-rockových mohykánů, kteří už z logiky věci prostě nemají šanci. Na tomhle albu je kytar dost a jsou to ta nejlepší místa, nepostrádající spád, dynamiku, naléhavost, u kterých si můžete představit cokoliv, co ve vás vyvolá ty správné emoce (s vrcholem ve čtvrté Parting Ways). Vedle toho ale období klidu, často tažené pianem v hlavní roli, jsou slabším místem, kde se moc nechytám a která mají smysl v příběhu alba, ale chybí jim patřičný hudební náboj.

 

Na kapele je hodně vidět, jak se snažila vytvořit skutečně velkorozměrné skladby a našlapat do nich úplně všechno, co se za pochodu životem naučila. Tři z nich dosahují téměř nebo zcela čtvrthodinové délky a měl bych hodně velký morální problém, kdybych je měl označit za výborné v celé jejich hrací ploše. Emoční odezva kolísá podle nahodile roztroušených pravidel, která se mi nedaří sesbírat do nějaké jednoduché příručky a přiblížit někomu dalšímu. Jednoduše řečeno mi vypjaté pasáže přijdou sice dobré, místy možná výborné, ale nikoliv bezvýhradně strhující. A ty pomalé nedojímají tak, jak by si možná tvůrci přáli. V tomto ohledu mám při poslechu neodbytný pocit, že všechno je v podstatě v pořádku, ale chybí tomu ono pověstné TO, co dobře odvedené řemeslo pozvedne na úroveň přesahující prostý notový zápis.

 

 

Druhým problémem je fakt, že podobné muziky už bylo nahráno spousty a všechna jména, která jsem výše uváděl (a šla by doplnit ještě mnohá další), už do žánru promluvila celkem vyčerpávajícím způsobem. Posunout hranice je těžká práce, tak to prostě je. Nicméně tahle deska bez debat patří k těm lepším - snaží se o svébytnost alespoň docela zajímavým vizuálem a samozřejmě tím moralizujícím tématem pro jistotu popsaným kdesi bokem, kdyby v té instrumentální koláži někomu něco nebylo jasné. Pozitivně lze nahlížet na hodně bohaté aranže, které kapele nelámou vaz. Ve třetí skladbě Dust se objeví přidušená trubka a je to přesně ta atmosféra, jakou se podařilo vykreslit Ulver na Perdition City. Je to dobré, netvrdím že ne, ale všechno už tu tak nějak bylo... Finální song je zase podepřen hostující zpěvačkou a i když se mi nelíbí, jako zpestření jinak poměrně dlouhé instrumentální nahrávky funguje slušně.

 

Co dodat závěrem? Snad jen tolik, že téhle desce by minimálně fanoušci žánru měli popřát sluchu. Po pravdě mě při prvním seznamování upřímně překvapila a až časem, jak jsem do ní začal pronikat a začal o ní víc přemýšlet než ji poslouchat (nemoc recenzentů), pár věcí jednoduše vybledlo. Ne nijak tragicky, pořád jde o velmi slušnou a řemeslně zmáknutou desku, ale mnoho navíc od ní očekávat nelze.

 

Triumph & Disaster CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 4.12.19 8:23odpovědět

Já jsem z nového alba zatím slyšel jen jeden song a zvlášť mě nepřesvědčil, nicméně opravdu velmi doporučuji zastavit se nad deskou předchozí - Departure Songs. Ta vypráví o skutečně zajímavých a silných příbězích, k nímž ta hudba není jen tematicky naroubovaná, ale opravdu sama vytváří konkrétní výjevy a díky nemilosrdným stopážím jednotlivé songy dlouho a neuvěřitelně intenzivně gradují. Ať už se jedná o dělníky z Černobylu, vysílené polárníky, obětavé potápěče či posádky vybuchnuvších raketoplánů. K 25 minut dlouhé písni Challenger: Part 1 jsem kdysi vytvořil i videoklip, ale YT mě s tim poslal do hajzlu kvůli právům. Šak jo. Pár desítek hodin práce, fuck me right?

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky