Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zprvu snad zábavný projekt Whiskey Ritual se nakonec dokreslil do podoby regulérní kapely, se kterou je zapotřebí počítat. Alespoň tak jsem to vždycky vnímal, že jde o skupinu pro vlastní potěchu. Jenže čas ukázal, že taková muzika, kterou tahle banda dělá, je celkem žádaná, takže proč v ní nepokračovat, že? A tak se stalo, že nám na konci roku 2015 Italové nadělili svou třetí řadovou nahrávku, příznačně nazvanou Blow With The Devil.

Osobně cítím, že už to není takový ten nezřízený divoký bordel bez limitů a co nejvíc rokenrol. Je citelně znát, že kapela nad skladbami více přemýšlí a snaží se je dělat trochu rozličnější a řekněme i pestřejší (v rámci možností žánru). Pro dosud neznalého posluchače to bude jistě pěkná smršť a energie neznající mezí, jenže stálejší fanoušek už cítí, že tahle sklenka whiskey začíná být zvětralá. Na albu totiž najdeme místa vyloženě hluchá, možná zbytečně předvídatelná a tak nějak nutně tuctová. Jasně, je to punk r’n’r a nějaké vymýšlení nových postupů by bylo snad i rouháním, ale i obyčejné věci lze dělat čistě a s grácií. Což kapela ukázala hned na svém debutu.

Na druhou stranu to není žádný propadák a vyloženě vatová deska. Té energie je tam vskutku nelítostně mnoho a taky dostatek veselých melodií, chytlavých refrénů, punková rozvernost a drzá rokenrolová tvář se také projevila. Nevím čím to je, možná asi jen takovým osobním vkusem, ale nejvíc z hudby cítím odkaz velikána GG Alina, k čemuž se samozřejmě Whiskey Ritual i hrdě přiznávají. Ale ta jeho neotřelá naštvanost v těch skladbách žije. Kdo by to byl řekl, že se ten brutální ožrala a nedostižný výtržník natolik zapíše do hlav coby idol a inspirace! Však jeho tvář také zdobí kolážovitý obal, kde kromě něj najdeme i jiné hudební velikány, jimž samozřejmě dominuje samotný Elvis. Odkaz na punkový kartel zase nabízí třetí skladba Too Drunk For Love a to nejen hudbou, ale už i svým názvem, který nenápadně čerpá inspiraci od Dead Kennedys a jejich Too Drunk To Fuck. No a nesmíme opomenout hlavní koření muziky Whiskey Ritual – black metal, který se prolíná skrze všechny skladby v akorátním množství; nepřekáží, nepřebývá, netluče se.

Takže když to sečteme, dostaneme slušnou výplachovou záležitost, která báječně poslouží jako zábavný artikl ku zpestření večera nad sklenkou oblíbeného alkoholu. Intelektuálové tu najdou akorát prd. Nároční posluchači to možná ani nepochopí a nezřízení nadšenci budou nejspíš skákat radostí. Deska není žádný zázrak a ani se vlastně nesnažila jim být. Ale jinak vesměs pohoda, žádné násilí a snad jde i o nejsnadněji vstřebatelnou desku v historii Whiskey Ritual. Pro mne je však debut dosud nejlepším počinem, který následuje ještě split / tributní deska s Forgotten Tomb.