Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Masakrózní kombo Cattle Decapitation můžeme považovat za cokoliv, jen ne za falešně skromnou a upozaděnou kapelu. Když začnou hrát, tak jsou hernajs slyšet a je jich všude plno. Tenhle pocit mám s nimi spojený odjakživa, ale zároveň nepatřím mezi jejich kované příznivce, kteří čekají s kýblem na čerstvou porci hovězích vnitřností. Letošní album Death Atlas je asi prvním, ke kterému přistupuji s rozvahou inseminátora objíždějícího farmy v okolí.

Hluk a masivní nálož skvělého mixu, kterému můžeme říkat progresivní death metal, vás okamžitě vtáhne do hry. Silné melodie spolu s brutalitou vyvolávají živé obrazy krvavých scén, kde není místo pro soucit nebo váhání. Jsou to pestrá plátna. Co je však pro řadu lidí důležité, je fakt, že Cattle Decapitation nevyznávají ve své tvorbě chaos, ale mnohem lépe se cítí v mantinelech rozumných a logických postupů. Není proto těžké se orientovat a najít spoustu záchytných bodů. Každopádně poslech je opulentní a spolu s výživným názvem kapely jde o hudební masakr spojující v sobě několik blízkých stylů.

Výrazným a dominantním znakem alba, který nejde ignorovat, je atmosféra, která jde dva kroky za brutální kytarovou frontou. Valnou měrou se na ní podílí klávesy. Kdo by je čekal u tak brutální kapely? Jenže ono se pomalu ukazuje, že to s tou brutalitou není tak horké. Čím dál víc je cítit, že jde o bestiální nadsázku a dokonce bych si troufnul tipnout, že minimálně jeden z kapely je vegetarián, co přispívá o Vánocích na zvířátka v ZOO. Ale to pro skalní příznivce kapely určitě není nic nového. Skladby mají takový otevřený, vzdušný feeling, nikde není stopa po zaprděném studiu. Spíš si na řadě míst připadáte jako v nějaké moderní IT laboratoři, kde se vychovávají roboti na dojení a šteluje se jejich správný přízvuk, aby jim krávy rozuměly. Co chvíli na vás mluví zkreslené, umělé hlasy, dobytčí nervy konejší sterilní, ženský hlas z amplionu a vše vytváří dojem, že jste v těch nejlepších rukách. Leč realita může být jiná.  

Kdo kapelu poslouchá, ví, že zpěvák Ryan má vskutku hovadský hlas a jeho ryk by dokázal splašit stádo bizonů. Jeho brutálnímu growlingu nelze nic vytknout a patří k zlatým pokladům alba. Těžko ale zkousávám tu druhou, skoro stejně často používanou polohu, kterou bych použil asi  jen v případě, že mi někdo šlape do varlat. Doufám, že nic tak strašného Ryana nepotkalo, ale z toho zoufalého, mňoukavě melodického hlasu teče duševní choroba. Najednou se z deathmetalového hájemství dostáváme na kraj nepříjemné, heavymetalové šaškárny, která sice zůstává za masivní bariérou jatek, ale její kňučivé echo doléhá až k nám. Toto je jediný a výrazný neduh, se kterým se kapela bohužel pro mě ztotožňuje. Jinak nemám výtek a Death Atlas mi vyladil vánoční náladu hezky do purpurova.