Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
White Suns - Totem

White SunsTotem

Bhut21.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Zkuste odhodit předsudky o noise žánrech a ponořte se do nich. Věřte mi, že vás osloví. Tento kovový noise rock se totiž těžko opouští už jen kvůli své nespoutané energii i pomalým hlubinným pasážím.

Někdy je potřeba se opravdu pořádně připravit na nečekanou nálož hudby, kterou člověk s úsměvem vkládá do přehrávače. Třeba hudba takových White Suns vyžaduje opravdu velké přípravy a i tak nevždy zafunguje správně. Nejde totiž o žádnou běžnou záležitost, nýbrž o živočišný noise stavěný na klasických rockových nástrojích, čili jde o zvukové znásilňování kytar, vokálu a bicích. Taková divoká porce a silná dávka hluku se nachází právě na desce Totem. Těžko říct, odkud White Suns přišli, čeho chtějí docílit a kdože vlastně jsou. Je to zjevení na scéně, je to přízrak, který huláká, je to noční můra, která má i svůj soundtrack.


Už jsem naznačil, že jde o zvukové trýznění především kytar, protože právě na nich to stojí především. Není to jen efekt, jde i o způsob hry, který se chvilkami jeví jako znásilnění nástroje. Jde o notně přebuzené či jinak extrémně vyhnané efekty jakýchsi úderů do strun a tahání za ně. Krom toho jde i o klasickou hru, která však při vší té hromadě kabelů a krabiček dostává jinačí výraz, než bychom mohli očekávat. Především jde o skřípání a hvízdání tónů, které však ve výsledku tvoří něco, co se dá nazvat melodií.

 

 

Rozhodně bych netvrdil, že jde o náhodnou improvizaci či necíleně seskládané zvukové pokusy, tahle hlukařina má totiž hlavu i patu, má jasný smysl i výraz. Co jí však od několika dalších může lišit a oddělovat, jsou použité bicí. Ty povětšinu hrací doby udávají tempo a rytmus, ale najdou se i momenty, kdy jen bezděky lomozí, i když ostatní zvuky jim stíhají a udržují s nimi kontakt s adekvátní odpovědí. V neposlední řadě musí být zmíněn i zpěv, což je divoký křik, kterému však lze rozumět a spíše připomíná punkovou halekačku. Je to zvláštní symbióza, která však má patřičnou sílu.


Devadesát procent alba se nese v až doomově pomalém, avantgardním tempu, takže důraz na jednotlivé zvuky je dost citelný. Nástroje a hromada hluku najednou dostávají vlastní život, dýchají a když si přidáte volume, jsou tu rázem s vámi a můžete vnímat samotné chvění táhlých kompozic. Můžete slyšet i šum aparátu někde v pozadí té horké zkušebny. Hudba tedy není jen jednolitý lomoz a prazvláštní zurčení, jde o všelijak se střídající a přelívající se kopu hrátek s kolíky, pedálky, čudlíky a podobnými udělátky. Nepříčetný zpěv drásá, kytarové zvuky trýzní a bicí jen umocňují ničivou atmosféru. Na výsledném projevu této nahrávky se totiž výrazně podepsal i zvukový inženýr Martin Bisi, který má na svědomí výraz Swans. A když tak nad tím přemýšlím, nemají tyto kapely od sebe zas tak daleko. Respektive jádro celé věci je svým způsobem podobné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky