Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdy je potřeba se opravdu pořádně připravit na nečekanou nálož hudby, kterou člověk s úsměvem vkládá do přehrávače. Třeba hudba takových White Suns vyžaduje opravdu velké přípravy a i tak nevždy zafunguje správně. Nejde totiž o žádnou běžnou záležitost, nýbrž o živočišný noise stavěný na klasických rockových nástrojích, čili jde o zvukové znásilňování kytar, vokálu a bicích. Taková divoká porce a silná dávka hluku se nachází právě na desce Totem. Těžko říct, odkud White Suns přišli, čeho chtějí docílit a kdože vlastně jsou. Je to zjevení na scéně, je to přízrak, který huláká, je to noční můra, která má i svůj soundtrack.

Už jsem naznačil, že jde o zvukové trýznění především kytar, protože právě na nich to stojí především. Není to jen efekt, jde i o způsob hry, který se chvilkami jeví jako znásilnění nástroje. Jde o notně přebuzené či jinak extrémně vyhnané efekty jakýchsi úderů do strun a tahání za ně. Krom toho jde i o klasickou hru, která však při vší té hromadě kabelů a krabiček dostává jinačí výraz, než bychom mohli očekávat. Především jde o skřípání a hvízdání tónů, které však ve výsledku tvoří něco, co se dá nazvat melodií.

Rozhodně bych netvrdil, že jde o náhodnou improvizaci či necíleně seskládané zvukové pokusy, tahle hlukařina má totiž hlavu i patu, má jasný smysl i výraz. Co jí však od několika dalších může lišit a oddělovat, jsou použité bicí. Ty povětšinu hrací doby udávají tempo a rytmus, ale najdou se i momenty, kdy jen bezděky lomozí, i když ostatní zvuky jim stíhají a udržují s nimi kontakt s adekvátní odpovědí. V neposlední řadě musí být zmíněn i zpěv, což je divoký křik, kterému však lze rozumět a spíše připomíná punkovou halekačku. Je to zvláštní symbióza, která však má patřičnou sílu.

Devadesát procent alba se nese v až doomově pomalém, avantgardním tempu, takže důraz na jednotlivé zvuky je dost citelný. Nástroje a hromada hluku najednou dostávají vlastní život, dýchají a když si přidáte volume, jsou tu rázem s vámi a můžete vnímat samotné chvění táhlých kompozic. Můžete slyšet i šum aparátu někde v pozadí té horké zkušebny. Hudba tedy není jen jednolitý lomoz a prazvláštní zurčení, jde o všelijak se střídající a přelívající se kopu hrátek s kolíky, pedálky, čudlíky a podobnými udělátky. Nepříčetný zpěv drásá, kytarové zvuky trýzní a bicí jen umocňují ničivou atmosféru. Na výsledném projevu této nahrávky se totiž výrazně podepsal i zvukový inženýr Martin Bisi, který má na svědomí výraz Swans. A když tak nad tím přemýšlím, nemají tyto kapely od sebe zas tak daleko. Respektive jádro celé věci je svým způsobem podobné.