Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hydra je nový aktuální počin Within Temptation, nizozemské skupiny, která patří k největšímu hudebnímu vývoznímu artiklu této malé zemičky. Parta muzikantů, která kdysi začínala jako typický gothický metal, dnes vydělává slušné peníze a spolupracuje se největšími hvězdami současné scény. Dokonce by se dalo říci, že občas vytahuje ty pohasínající hvězdičky zpět na výsluní. WT jsou skupinou pravidelně nominovanou na zástupy cen, a to po celé Evropě. Jsou navíc kapelou, u které bych chtěl na začátku recenze uvést několik stručných bodů, které můj vztah k ní vysvětlí. Ono totiž čím větší jméno, profláknutější skladby v médiích, naleštěnější promofotky, tím větší průšvih co se týká dohadů fanoušků.

Tak především:

• Jejich plakáty mi nezdobí zdi ani v obýváku, ani kdekoli jinde

• Skutečně si myslím, že se ke své slávě dostali díky vlastnímu talentu

• Jakoukoli komerční produkcí neopovrhuji, ať se každý profiluje jak je libo

Novinkové album Hydra mělo být dle promo řečiček zlomovým bodem kapely. Ale znáte to, patlání medu kolem pusy je marketingově nutný tah přímo úměrný slávě skupiny. Tahle to spolu s Nightwish dotáhla poměrně vysoko a tak se mluvilo hodně nahlas o velkých věcech. Střízlivý pohled na věc je jedním z přístupů, který zrovna u tohoto typu skupin používám často. Unést se na pozlátku jde totiž v tomto případě velice snadno, takže jsem je vymáchal  v přehrávači skutečně hodně a nenechal jsem na nich nit suchou. A výsledek? Překvapivý, i když ne tak docela.

Novinka zní asi tak stejně melodicky a vykalkulovaně jako většina předchozích desek. A teď to vůbec nemyslím špatně, naopak - skupina má jasný talent, který v sobě postupně nacházela víc a víc. Jsou to rození hitmakeři, kteří, kdyby neměli sklony k rockové rytmice, skládali by popík áčkového střihu. A k popíku jako takovému má Hydra občasně tak blízko jako doposud nikdy.

WT se nebojí, to je jedno ze zásadních sdělení v souvislosti s touto kapelou. Nebáli se ani nikdy předtím a s každou další řadovkou to dokazovali. Čeho že se nebojí? Nebojí se vystřihnout kolekci silně vlezlých melodií, nebojí se alba stavět na hlasu Sharon, která v sobě postupně objevila talent utáhnout desky na svém hlase. A její sklon k vyloženě hitovým ambicím v současné době táhne posluchače ze všech možných koutů stylů, na věk nehledě. S WT máte od začátku jasno a je jen na vás, zda do toho jdete nebo ne. Parta okolo Roberta Westerholta a Sharon den Adel už si pár let nehraje na metalovou veličinu, ale mastí si desku za deskou prostě po svém. A i proto ji budu hodnotit s tím, že naprosto chápu, proč dělají hudbu takovou, jakou dělají.

A jaká tedy Hydra vlastně je? Hitová, více metalová (pokud lze ještě hovořit o metalu, těžko říci), barevná díky hostům, pěvecky fantastická. Mluvilo se o přelomové desce, já bych jako zlomový bod viděl odvahu zainteresovat jako hosta rapera, který se jinak rád prohání po podiu s Eminemem. Xzibit je vlastně jediný host, co mi skutečně vadí, ale zkousnu to jeho hostování zabírá na desce sotva pár minut. Příjemný je duet s Tarjou, Howard Jones z Killswitch Engage měl vždycky nadprůměrný hlas a tady místo metalcoreového štěkání předvedl i čistý rejstřík. Jako jistý bonus beru poslední cajdáček s grungeovými hlasy legendárního Davea Pinnera ze Soul Asylum a Poláka Piotra Roguckiho z Comy. Tím bychom měli povinný souhrn toho vokálního, co táhne album na svých bedrech. A co ten zbytek?

Zbytek desky je alternativně rockový, občas metalový, někdy cajdáček a jindy kvapík. Je zajímavé sledovat, kam se vyvinula kapela, která ve své době (někdy po roce 2000 s dvojkou Mother Earth) určovala výraz "symfonicky" hozených goth-metalových kapel. Příkladem k nim jsou mi Nightwish, kteří člověka nemohou napadnout, protože hrají stejnou ligu a nelze je nesrovnávat. Nightwish to v současné době drhnou poměrně metalově, lépe řečeno power-metalově a jejich symfonické pasáže jsou velkolepé, pohádkové, je to poměrně slušně vyvážená záležitost. WT svůj výraz postupně „ohoblovali“ o symfonické pasáže na cosi, co stále cítíte přítomné kdesi okolo, ale nikdy to nepřebere „první housle“. WT používají hodně moderní výrazivo, se kterým se postupem času sžili a dotáhli ho na slušný level. Jsou čítankovou ukázkou symfonické moderní školy pojetí metalu, mají vlastní zvuk, hlas Sharon je patentem sám o sobě, nikdo z kapely se neprojevuje okatě. Tedy vše je podřízeno celku, hudba samotná na sebe nestrhává více pozornosti, jako tomu je u zmíněných Nightwish.

Zajímavý poslech je na třídiskové edici tohoto alba, kde druhý disk obsahuje pouze instrumentálně zahrané skladby, které na mě samotného zdaleka nefungují, tady hlas znatelně chybí. Všem to příjemně odsýpá, ale jsou to prostě „jenom“ líbivé pasáže, které netáhne ten hlavní aspekt.

Příjemný budiž fakt, že Robert si KONEČNĚ zase pořádně zařve ve dvou skladbách. Příjemné je zjištění, že album jde poslouchat i několikrát po sobě a neutrpíte tím jakoukoli zdravotní újmu. Jediná pasáž, u které trpím, je ta hopíková, dá se to ale vydržet. Hydra je nakonec albem příjemně složených písniček, které se mi kupodivu stále líbí. Pro mě samotného je to překvapivý fakt, protože drtivá většina symfonické gothic-metalové scény je pro mě v současné době už nestravitelná. Není to tím, že bych měl slabost pro popíkové melodie a jasný tah na bránu, ty skladby jsou prostě jen dobře napsané a hudba na albu funguje přesně, jak má.

Co se týká mého hodnocení, pak si myslím, že 75 % je dostačující známka (punku). Kapela vydala výbornou desku, ale ta se na druhou stranu nikam výrazně neposunula a ačkoli by výrazný posun byl kapele spíše ke škodě, vysoká hodnocení dávám deskám s větší mírou invence. Tohle je prostý fakt. Když si ke 100 % hodím zásadní alba historie (která by měla toto hodnocení charakterizovat) a k nule tu nejhorší břečku, vychází mi 25 bodů ke stu jako hodně slušná meta. Někdo by možná ještě snížil, mnozí zvýšili. Mě snažení kapely přijde sympatické, i proto hodnotím poměrně vysoko.