Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nezdá se to, ale už je to 5 let od poslední desky a vypadá to, dle informací okolo kapely, že nová deska málem už nevznikla. Tvůrčí blok, jaký měla kapela a hlavně její mozek Robert Westerholt, znamenal pro její členy něco možná docela nového. Je faktem, že oni ze sebe nikdy nesypali alba jako na běžícím páse, ale u zrodu této desky se fakt dělo něco špatného. Všeobecně nerad čtu cokoli o personálních neshodách nebo tvůrčím bloku, ale tohle je prostě realita i u velkých kapel. V listopadu 2017 kapela změnila web a bylo tehdy pouze stroze oznámeno, že "would be coming soon". Nakonec ale z kapely nevypadla žádná deska, Sharon přišla se svou sólovkou. A jelikož Sharon sama psala písně i v minulosti, nebylo vůbec od věci napsat něco i čistě pro sebe. A jelikož je u nich vše více než provázané, něco z napsané tvorby pro sólovku proniklo i na samotnou desku Within Temptation.

Resist na první omak zaujme mnohým netradičním. Tak, jako byla Hydra plná nových vlivů a odvahy (prostě naprat tam toho Xzibita byla trošku odvaha a trošku risk, ale dodnes ta skladba výborně funguje), pak podobně působí i nová deska. Zní jinak, elektronicky. Jsou tam tvrdé industriální hluky, syntetické vyznění, futuristický feeling a netradiční obal. Poprvé to byl totiž docela šok, klipová singlovka a albová úvodní píseň The Reckoning má až dubstepově nabušené bicí a zvuk obklopuje úplně jinak. Souhlasil bych s tím, co Sharon prohlásila na "obhajobu" toho, jak deska zní:

"We always try, but I think we succeeded a little bit more with this than with previous albums, to take steps forward more in progression and how the band evolves sound-wise. You want to sound like it's up to date, more modern in a way. That's what we tried to do, and I think this album achieved that very well -- at least for my tastes."

Koncepčně je to deska o tom, co se píše v jejím názvu. O resistenci, odporu proti některým současným technologiím a přílišné socializaci společnosti v rámci sdílení dat (sociální sítě všeobecně). Kapela sama přiznala, že se do "zpolitizovaných věcí" nerada plete, nijak se nevyjadřuje k politice a nedává jasně najevo svůj názor. Takže tohle je takové větší poprvé. Stejně tak jako poprvé zní více jako elektronická kapela s názorovým konceptem, má obal vybraný členy na internetu. Což mi sice zní trochu jako zajímavý rozpor s tématem resistence proti sdílení, ale nebudu hnidopich. Obal slovy kapely dokonale vystihuje to, co chtějí sdělit.

"Books are always a great source of inspiration for us, but this time we did not find any inspiration from this side. So we looked on the internet trying to find some inspiration. Robert (Westerholt) found this photo on the interview and it was really perfect, exactly what we needed. [...] We reached out to him [Shiu] and bought several pieces of his work. It really explains the idea on the digital age and the 'Big Brother is watching you'. It's like all the puzzle pieces were in this illustration."

Plusem pro mne je fakt, že si ho našli na portálu DeviantArt, který prakticky denně sleduji a kde sám vystavuji fotografie. A vím zároveň i to, že se tam dá najít hodně opravdu zajímavých věcí a konceptů. Koncept Within Temptation, který by se skutečně dal popsat jako "Velký Bratr tě sleduje", k obalu dokonale sedí. Ale už je čas dostat se k hudbě, o které to celé je. Sebelepším konceptem a designem nelze přemlátit to, že by muzika byla slabá. No a je?

Není. Dostanete prakticky přesně to, co jste mohli čekat, pokud jste zavadili o singl. A taky přesně to, co nám kapela produkuje již drahně let, ačkoli opět trochu jinak podané. Když se zamyslím nad tím, jak zněli WT v několika posledních letech, pak musím konstatovat, že vývoj tam opravdu je. Naprosto jinak zní The Unforgiving, což je ucelený příběh a deska vyznívá mnohdy opravdu velmi popově. Hydra naopak vyznívá podstatně metalověji, barevněji (podstatně více hostů, co jsou stylově rozházení) no a aktuální deska. Ta vyznívá jako elektronikou hodně prostoupená moderní verze současného metalu, hodně propojená s tím, co teď frčí a je to dál než většina symphonic-epic-hyper-latex-póza metal současnosti. Stále z nich mám dojem, že jsou dospělejší umělci a jdou kupředu tam, kam ostatní ještě ani nestihli zaměřit svůj pohled. Je to ale fakt hodně popové, hodně současné a fakt jsou to věci o velkých refrénech, žádný krok stranou k experimentu není myslitelný. Jediná větší odvaha je vždy to, kam tu desku celkově posunou a zda jim to projde. Tohle opět, ačkoli mi to dalo docela práci, prošlo.

Skladby na desce mají každá svůj příběh, svůj směr. Není to jednolitá věc, kde by se odehrával nějaký příběh a co skladba, to vývoj směrem kupředu v ději. S "resist" konceptem má asi nejvíce společného Raise Your Banner s vhodně zakomponovaným řevem Fridéna z In Flames. Dramaturgie páně Westerholta prostě funguje na jedničku. Ten chlap přesně ví koho, kam a kdy nacpat. Rád bych se ještě zmínil o skladbě Supernova, která je tak trochu jako filmový odkaz The Fountain (Darren Aronofsky 2006) - totiž, že smrt milované osoby nemusí být nutně konec, ale začátek. Je to spojeno se smrtí otce Sharon, což je událost relativně čerstvá (2018). Mě osobně se asi nejvíce na desce líbí Firelight, což je skladba původně složena pro sólovku Sharon, My Indigo. Je to poměrně dost temná (no, mluvíme tady o WT, takže si to dejte do uvozovek), za mne palec hore za orientální atmosféru a celkové pojetí. Je to důkaz, že lze udělat v rámci tvrdého konceptu WT i něco, co jde trochu jinam. Ale je potřeba se do toho proposlouchat.

My Indigo je sólová deska, kterou Sharon "upekla" díky tomu, že se v její domovské kapele "přestaly dít věci komponovacího typu". Jedná se prakticky o všechno to, co byste mohli od Sharon čekat, že tam nacpe. A vlastně to vůbec nevyznívá blbě. Je tam dunivý podkres, ale nic přehnaného. Je to dozvuk WT, ale není to ani zdaleka jejich deska. Na to je to málo "nafouknuté" a vlastně (ať už to vyzní jakkoli prapodivně) s malým tahem na bránu. Není to velká hra podtržená velkým očekáváním. Tohle vznikalo stranou, je to indie deska, hodně založená na zpěvu a charismatu. A nehraje si to na nic víc, než že je to deska pro radost z vlastní tvorby. Asi nejbližší přirovnání bych měl k London Grammar, první deska.

Jak se to tedy s celkovým vyzněním Resist má? Pokud desce prominete přeprodukovaný zvuk, kde už nic nezní živě, pak se to dá snést prakticky poslech od poslechu lépe. Pokud přijmete novou podobu jejich muziky, kde je ukryta hromada detailů, užijete si to. Stále je to vlastně symfonický rock (občas snad i ten metal, hranice jsou ale dávno fuč), jen je všechno dovedně propojeno a prohnáno moderním filtrem. Skladby vyznívají, že byly složeny klasicky, až ve studiu se tomu postprodukcí dalo něco víc. Ale přijde na to, jak to berete. Není to pro každého, za sebe si ale myslím, že se to rozhodně nesnaží neustále opakovat jedinou formuli. Takže po tvůrčí pauze na svět přišla poměrně dost solidní nahrávka, která působí svěže a moderně. To mi prozatím stačí.