Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestli máte pocit, že jméno této německé tlupy slyšíte poprvé, nemusíte se bát, že byste za to dostali pohlavek. Deathmetalová mapa je obrovská a nevyzpytatelná jako nástrahy velkoměst. Slavných promenád, bájných čtvrtí i kultovních zákoutí je plná stejně jako slepých uliček a zaniklých cest. Obscure Infinity jsou zatím někde v neutrální zóně kartografického povědomí. S tímto albem dosahují ve své diskografii plnohodnotných nosičů magického počtu tří (plus nějaká splitka a dema), ale k významnému průlomu se zatím neschyluje. Múzou políbená nahrávka “Perpetual Descending into Nothingness” však přilévá živou vodu naději, že jednou bude jméno Obscure Infinity skloňováno (ač to anglická gramatika neumožňuje) ve větší míře než dosud.

Mladí chlapci z německého Westerwaldu si umínili drtit nástroje ve stejném duchu jako jejich modly Grave, Asphyx, Death apod. To se dle oficiálních pramenů psal rok 2007. Dnes už to tedy takoví junioři nejsou, svému přesvědčení však zůstávají věrní nadále. Staromódního pojetí death metalu si cení přímo hmatatelně, ale snaží se vyzobnout vždycky jen to nejlepší a když už není v rybníčku ani slunka, nebojí se vyrazit na pytlačku do cizích vod. Tak je to alespoň na albu aktuálním - “Perpetual Descending into Nothingness” vydaném labelem FDA Rekotz.

Pro vymezení toho, co můžete od nahrávky očekávat, klidně postačí tři výše jmenované kapely. Mám na mysli primárně jejich ranou tvorbu. Obecně vzato mají Obscure Infinity blíž spíše švédskému formátu smrtícího kovu, ale občas si líznou pěny i starých Sodom a atmosféra nahrávky místy ťuká na brány starých blackmetalových opusů (i když blízko “In the Nightside Eclipse” je to hlavně kvůli barvě obalu). Od 666 odstínů šedi mnoha podobně zaměřených desek současnosti odděluje nahrávku především kytarová práce sólového kytaristy (předpokládám, že jde o Stefana H., který se sóly v minulosti vypomáhal i spřízněným Porta Nigra). Hrané intro desky prozradí vše. Když přijdou na řadu pasáže tohoto typu, případně vynikající sólo (skvostné je například v “The Uttermost Descent”), rázem mají skladby jiný rozměr. Základní vrstva riffů je solidní, ale pokud mám označit klíčovou nadstavbu alba, jsou to právě tyto momenty.

Tímto kořením to naštěstí nekončí. Několikrát se objeví doprovodné sborové vokály, recitativ (“A Forlorn Wanderer”) a dokonce i akustická kytara dostane své poutavé slovo (“Beyond Spheres and Time”). Všechno se vynořuje nenásilně a vždy v pravou chvíli. Navzdory oddanosti žánru, jehož živočišná forma a koneckonců i kvalita byla definována před dávnými roky, je nahrávka prosta palčivých klišé a těžkopádných pokusů o uvěřitelnost. Produkce je trochu archaická, ale přirovnal bych to  k muzeu, kde zřízenec utírá prach každý den. Se zvukem tedy spokojenost, celkový dojem z alba pozitivní. Ani pár nevýrazných chvil mě neodradí od vřelého doporučení tohoto příjemného modrého překvapení.