Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Woods Of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods Of YpresWoods 5: Grey Skies & Electric Light

David30.3.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Krásné album, až po okraj naplněné emocemi a opravdovostí. Ačkoliv k němu nevede cesta přímá, prostá výmolů a kamení, stojí za to ji absolvovat, jelikož na jejím konci každého, kdo nepoleví a neotočí své kroky zpět, čeká zážitek, jenž ho uchvátí svou intenzitou a barvitostí uchovávající kouzlo této desky po mnoho a mnoho dní...

Od okamžiku, kdy se mé nicotné já poprvé pokusilo proniknout do kolekce písní potažených šedými oblaky nesnesitelného bytí, naplněné melancholií, beznadějí, zklamáním a samotou permanentně reagující s nebezpečným napětím, jenž je při neopatrném zacházení sto spálit vše milé a nevinné na prach a popel, již pravda přešlo více temných mračen, než bych sám předpokládal. Definitivně finální kapitola natolik zajímavého tělesa, jakým Woods Of Ypres bezesporu byli, si však podobně detailní a dlouhotrvající pozornost jistě zaslouží...

Poslech Grey Skies And Electric Light pro mne od počátku neznamenal nijak jednoduchou a jednoznačnou záležitost, ačkoliv již premiérová konfrontace, prakticky bez sebemenší nutnosti rozhýbání ztuhlých mozkových závitů, zcela nepokrytě dávala na srozuměnou, že David Gold tentokrát složil svůj vůbec nejhitovější a nepřístupnější materiál za celou svou kariéru. 
Možná trochu paradoxně mé roztěkané vnímání nedokázalo tento fakt přijmout a ponořit se hlouběji do útrob jednotlivých zastávek Davidovy poslední cesty... 
Nespočet marných pokusů o jakýkoliv posun, při nichž mnou sice pokaždé projel více než citelný vnitřní náboj nahrávky, avšak samotná podstata zůstávala stále skryta, vyznívalo po několik týdnů prakticky naprázdno, i proto na čas Woods Of Ypres zcela zmizeli ze zorného úhlu mého zájmu a já se rozhodl věnovat raději jiným aktivitám, nežli oddávání se poslechu prachem a sněhem zavátých melodií... 

 

Woods


...což se nakonec ukázalo jako ten nejlepší způsob léčby dlouhotrvajících poruch centra vnímání pochybných krás a ztráty rozeznávacích schopností způsobených zahlcením přítokového informačního kanálku. Jednoduché, avšak stoprocentně účinné. Hudba Woods Of Ypres si mne totiž po dnech plných nervového vypětí, pološíleného blouznění a stresových situací, jež vás ani pan doktor Chocholoušek nenaučí uspokojivě zvládat, našla zcela sama. Hlavou mi najednou zněly úryvky posmutnělých, intimních Davidových zpovědí, jeho hypnotizující hluboký hlas, decentní klavír, křehká atmosféra, jakou neumí navodit jen tak někdo. Stejně tak agresivní, o poznání důraznější pasáže, které sice v celkovém kontextu stojí zdánlivě trochu upozaděny, avšak jejich kvalita se zdá být ještě silnější, než kdykoliv předtím. Najednou mi všech jedenáct písní zcela bez mého přičinění, či křečovité snahy o odhalení jejich tepajícího nitra, vyrostlo jako jeden živý organismus před očima a rozkvetlo v nádherný, bohatý útvar, jenž mne svou pestrostí a omamnou vůní temného lesa a letní bouře dokonale ošálil. Potenciál skrytý v Davidových písních je zcela zřetelný a neoddiskutovatelný, již na minulých albech se nezřídka prosazovala jeho schopnost napsat jednoduchou, chytlavou skladbu, přitom nevtíravou, obohacenou vlivy hned několika stylových specifik, avšak až z Woods 5 cítím maximálně sebevědomou interpretaci vlastních nápadů a úplné otevření se okolnímu světu. David dokonale zúročil vše, co pod jménem Woods Of Ypres za svůj velmi krátký život stihl vytvořit. Grey Skies And Electric Light je v mých očích jeho nejlepším počinem, velkým finále, byť nechtěným a velmi nešťastným, jehož skutečná kvalita se dá jen velmi stěží vyjádřit pouhými slovy...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky