Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pár prvních poslechů bylo o tom, že jsem trochu zbytečně dumal, jestli Action & Tension & Space jsou víc post-rock nebo psychedelický rock. Jak kdyby na tom něco záleželo... Postupem doby mi došlo, že hranice je trochu nejasná a že na tom vlastně vůbec nezáleží. Naopak mi s přibývajícími poslechy došlo to, že ATS jsou něco jako The Doors na dlooouhém rauši, jen bez Jima Morrisona, protože jejich tvorba je komplet instrumentální. Taky jsou z Norska, takže to nebude jen tak.

To „nebude jen tak“ v jejich případě vede do nástrojového parku, kde vedle elektrické kytary a vykostěných bicích funguje basa (jakže kontrabas) a pak historizující klávesové nástroje. Nic převratně velkého a nic, co by mělo na svědomí nějaké skutečně podnětné hudební nápady - klávesové nástroje jsou přesně takové, jaké se do podobné muziky hodí (mnohem víc archaické než soudobé) a basa zní prostě líp než baskytara, ale to je tak všechno. Tím končí i výčet co se týče zajímavostí, tohle vám prostě bude muset stačit.

Všechno ostatní je totiž maximálně standardní, spíš ale obyčejné až nudné. Nespraví to ani reminiscence na zmíněné The Doors, ani doporučení třeba pro fanoušky My Sleeping Karma, jejichž vnitřní vesmír je v hudbě ATS slyšet rovněž. Pravda je, že ATS malují docela zajímavé psychedelické obrazy, s nimiž si umím představit silný a intenzívní výlet, ale pouze s podpůrnými prostředky klokotajícími v krvi. Za střízliva je jejich hudba hodně uspávací a jednotvárná hmota, jejíž síla vyprchává s druhou třetí skladbou. Všechno je stejné, všechno se neustále opakuje a troufám si tvrdit, že pocit zmaru na vás padne už během klipové ukázky. A teď to zkuste vydržet nějakých čtyřicet minut!

Hledat kouzlo v téhle hudbě je oříšek na dlouhé zimní večery, protože právě někde tam (se vší tou ospalostí a nudou) by deska Skåredalen Funhouse mohla pustit chlup a stát se dobrým společníkem. Tichým, nerušícím, dotvářejícím atmosféru zbytečného dne, kdy opustit gauč znamená přehnaný výkon motivovaný pouze tím, že v lednici čeká další láhev. Možná někde na dně té další lze najít kouzlo téhle kapely a téhle desky, protože pro všední dny plné shonu a honby za nevím čím tohle album až příliš postrádá jakékoliv inspirující podněty. Efektům na kytaře navzdory.