Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Black metal z Polska není jen o Behemoth, jak se mohou například návštěvníci Masters Of Rock domnívat. Je pravda, že tahle kapela tuto zemi v daném žánru pozdvedla, ale bylo by krátkozraké tvrdit, že jí patří největší dílec koláče. Proč ale mluvím o Behemoth, když o nich dnešní recenze není? Důvod je vcelku prostý. S aktuálním albem veličiny Infernal War jsem si totiž vzpomněl na časy, kdy právě zmíněný subjekt vládnul mému přehrávači i uchu. Proč? K tomu se ještě dostanu…

Infernal War nepatří mezi žádné cucáky, kteří se rozhodli hrát rychle a hodně zle. Nebude trvat dlouho a skupina oslaví dvacet let od vzniku. Možná vás toto jméno doposud míjelo a rádi byste znali důvod, jak je to jen možné. Možná za tím můžeme hledat určitou kontroverzi polské black metalové scény, zvláště když přihlédneme na existenci drobného EP Infernal SS. Jenže to bylo před více jak deseti lety. Pokud vás pokřivené začlenění neodradí a vydáte se cestou poslechu, naskytne se vám příležitost slyšet hrubý black metal. Mohl bych tady okamžitě vysypat tuny hovadin o trouchnivějících rakvích, praskajících kostech, mrtvolných pohledech a dalších potratech. Jen abych správně vylíčil nesmlouvavou a značně ortodoxní atmosféru, kterou deska Axiom nabízí. Ale zkusím na to jít trochu lidštěji.

Je dobré si stanovit mantinely a trochu si poukázat na případné shody u jiných nahrávek. A tím se vracím na začátek recenze, kde jsem vyhrožoval jménem Behemoth. Nové tisíciletí se teprve rozkoukávalo, když Behemoth házeli na svět fláky jako Zos Kia Cultus, Demigod a podobné. Rozkoukával jsem se i já a jako správný začátečník jsem věřil všemu, co kde psali. Chvála, kterou pěl dobový Spark na uvedené desky, mne nemohla minout. Sehnat pak tato alba bylo sice složité, ale ne nemožné. Pojítko, které se nabízí mezi Axiom a třeba Zos Kia Cultus, je především obecný výraz a zvuk. Zejména zaměříme-li se na bicí nástroje. Ty činelové vyhrávky v krátkých pauzách jsou prostě nezapomenutelné. Infernal War jsou si vědomi určitého posluchačského opojení z podobných kreací a tak tyto vsuvky hojně využívají. To je asi nejzásadnější a přesto hodně detailní věc, která mi ono období dala vzpomenout.

Nejsou to jen bicí, ale celková kadence desky. Muzika jednoduše nehodlá polevovat a neustále to do vás hustí ve slušné rychlosti, které je nějaké střední tempo cizí. Může se zdát, že taková nahrávka pak vypadá značně jednotvárně a velice snadno ztratí orientační body. Jenže ono je to trochu jinak. Pokud jste danému stylu dostatečně otevření, určitě si najdete jistá záchytná místa ve skladbách, které je bezpečně odlišují. Ale i kdybyste nic takového nenašli, rozhodně vám neunikne ta silná dávka energie, kterou je deska napěchovaná až k prasknutí. Když se podíváme na zpěv, některé pasáže hodně připomínají Behemotí způsob frázování, který jinak rychlou skladbu oživuje o jakýsi vlastní xicht. Ale rozhodně si nemyslete, že jde o nějaké podivné klonování věhlasnějších představitelů Polska. Podobnost je spíše náhodná a přisuzoval bych jí polskému vnímání black metalu jako takovému.

Tím vším chci říct, že pokud očekáváte od Axiom nějaké novodobé postupy, různorodé vlivy jiných žánrů a celkově neotřelé řešení black metalu, tak je to špatně. Tohle je deska, která od začátku do konce šlape v divokém tempu, neuhýbá z cesty, válcuje, drtí a tak podobně. Zároveň to není ani žádný jednotvárný výplach, ale střídmé užití agrese versus dobrého motivu písně. Jednoznačně jde o slušně našláplou desku, která má silné ambice a přesto nehodlá ničit hranice či jiné mety. Prostě poctivá deska, která příznivce žánru potěší, myslím, dostatečně.