Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wovenhand - Star Treatment

WovenhandStar Treatment

David23.1.2017
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Star Treatment nemůže soutěžit o uživatelsky nejpřátelštější nahrávku uplynulého roku, přesto v sobě ukrývá cosi přitažlivého, stěží uchopitelného, svým způsobem krásného…

Cesty bývají někdy rovné, vyhlazené jako tváře Heleny Vondráčkové, bez popadaných větví na rozhraní jízdních pruhů, utrhaných krajnic, vyšisovaného vodorovného dopravního značení nebo skupinky pestrobarevných žabiček migrujících vstříc světlým zítřkům… a někdy taky ne. Star Treatment leží právě na konci oné druhé varianty, alespoň z pohledu mého výchozího bodu. Téměř půl roku prašných serpentin plných výmolů, trhlin, půl roku píchlých duší, utržených nárazníků, proražených olejových van, chrčících výfuků a mrtvých obojživelníků naplácaných do podběhů…


Star Treatment totiž klame tělem. Na první pohled excentrická femme fatale pod jejíž nohy sebou mlátí zástupy poblouzněných očarovanců, aby vzápětí odvraceli svůj zrak pod dojmem menšího podvůdku… Že by nedokázala unést břímě role, kterou si sama zvolila? Po úvodním blýsknutí zlatou hřívou Come Brave dost možná. Jakoby prvotní obrys najednou rozpil své kontury do čehosi nehmotného, lehce tajemného a… celkem nudného. Bzučivou mantrou Swaying Reed by zřejmě zkušený rybář bez větších obtíží dokázal oblouznit naivní šestnáctiletou Marušku vystrnaděnou vlastním šáhlým otcem z domova, ale to je asi tak vše. Síto v podobě druhé skladby pracuje neúprosně a vydrží jen ti nejsilnější… Pokud však, jako ve správné pohádce, vytrvají, neotočí zrak zpět, nesjedou z vyznačených tras ve snaze ukrátit si trápení a hodlají naslouchat hlasu neurčité bytosti z výšin, dostanou na konci putování femme fatale a čokoládu k tomu.

 


Druhý pohled totiž otevírá poněkud jinou story. Rozladění z nekonečného plácání prázdné slámy pomalu opadá a nastupuje zahuštěná atmosféra nenápadného nátlaku, tentokrát už bez šminek, rozmáchlých gest a řehtání splašených koní. Dva roky zpět David Eugene Edwards prováděl zbloudilé trajdající vstříc světlu. Teď je tomu naopak. Především v druhé polovině se nevyplácí spěchat. Trefíte díru a máte po žížalkách. Ztratíte pozornost během náhodné konverzace se spolucestujícím a skončíte v bažině. Pustíte volant a jste bez volantu… Buď vás hra na zavřenou pusu, přimhouřené oči a jízdu bez světel v určitém okamžiku pohltí natolik, že zůstanete přikovaní bez ohledu na předsudky, podraz za druhým horizontem, absenci odpočívadel, nebo jednoduše vystoupíte, mávnete na první tříkolku a necháte se s čistou hlavou odvézt ze skličujícího bubákova, kde nikomu nezáleží na vašem pohodlí nebo dokonce spokojenosti, zpět do sluncem zalitého, rozjásaného rekreačního střediska a necháte se poblouznit nějakou jinou… krásnou, méně záludnou… pohádkou.


Star Treatment nemůže soutěžit o uživatelsky nejpřátelštější nahrávku uplynulého roku, přesto v sobě ukrývá cosi přitažlivého, stěží uchopitelného, svým způsobem krásného… záleží na momentálním rozpoložení a vkusu každého soudruha. Dokáže totiž stejně tak dobře potěšit, jako otrávit. Pitomost? Vítejte ve světě Wovenhand


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 23.1.17 7:02odpovědět

Aktuální Wovenhand jsem prozatím odložil, druhá skladba je pro mě právě to síto. Ale třeba se někdy vrátím, zadní vrátka nechávám otevřená...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky