Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poprvé v historii A Storm of Light mám dojem, že se kapela ostřihuje od pupeční šňůry Neurosis a zkouší se už naprosto sebejistě postavit na vlastní nohy. Sebejistě? Už v Redakčních ozvěnách jsem psal o inspiracích u Ala Jourgensena (u skladeb „Omen“ a „Disintegrate“ zcela nepopiratelně), v druhé „Apostles of hatred“ mi před očima mávají červeným hadrem Mastodon a třeba v takové „Dead flags“ jakoby kytara vypadla z Flynnových Machine Head. A když už jsme v tom ohni, dodejme, že blbější obal jsem u ASOL ještě neviděl. Představa ve dvanáctipalcové velikosti ve mně vyvolává nálady lumíka v těžké depresi.

A teď jinak. ASOL bezesporu nahráli svou nejrychlejší desku, moje první dojmy čeřily jen výše zmíněné reminiscence na jiné kapely, ale celkově vzato jsem si tuhle nahrávku v době, kdy vyšla, užíval jako žádnou jinou a snídaně v práci patřily vždycky jí. Zrychlení skladeb, vokální proměna, zjednodušení kompozic, skvěle zboostrovaná kytara, to všechno tvořilo jednoduše stravitelnou a euforicky přijatelnou směs, výborný soundtrack pro chvíle, než se objeví šéf a nad obzor vyjde slunce (nespojoval bych to).

A teď ještě jinak. Album jsem poslechl skutečně pečlivě a dokonce porovnával na dvou CD přehrávačích, jen tak pro klid duše. Mohl bych jej prohlásit za slisovanou sračku a tím věc utnout – naprosto nevýrazné refrény, ustřižené činely, ve skladbě „Dead flags“ zbídačený zvuk tamburíny, ve třetí „The fire sermon“ úplně rozsekaná kytara (nejslyšitelněji 3.30 až 3.45), zcela nekonkrétní baskytara suplovaná jakýmsi nevýrazným mručením, které slabší aparatury vůbec nezachytí a ty lepší rozpliznou do podivného dunění – ale problém vidím ještě někde jinde. Zvuk téhle desky je především velmi komplikovaný, zahlcený, seskládaný z mnoha stop, do mnoha vrstev a zcela necitlivě namíchaný do jedné neskutečně nepřehledné plochy. Tahle deska ohromí při prvotním seznamování, je hlasitá, úderná, rázná a bez problému roztočí otočnou židli, ale nejde o nic jiného než o studiový fígl a hromadu zvuků, o jejichž pravém účelu lze jen pochybovat. Při poslechu poslední desky Cult of Luna všechno sedí, zde se ale objevují a vrství zvuky a hlasy zcela náhodně, bez zjevného cíle a smyslu (typicky v „All the shining lies“), rozkryjete kytary, modulovaný vokál, bicí (spíš to, co z nich zbylo), možná tu baskytaru a pak vám zbude ohromný balast v pozadí, který dělá tuhle desku mohutnou, plnou, ale určitě ne dobrou.

Proč to všechno píšu? Při posledním poslechu jsem si zkusil odmyslet všechny nánosy a zmíněný balast, který stejně naživo nikdo nedá, leda s přenosnou elektrárnou, a zbyla mi taková celkem nevýrazná kostřička skladeb, které už mají problém zaujmout. Najednou mi začala vystupovat na povrch samotná struktura songů a především fakt, že nic moc zajímavého se vlastně neděje, že spousta motivů se jen recykluje, opakuje, bez gradace, bez přidané hodnoty a bez kumštu, který bych tak nějak očekával. Že prvotní ohromení mizí a zbývá jen syrová realita, která – a to si podtrhněte – není vůbec marná, ale určitě ne skvělá. Jde prostě o desku, kterých je dneska dost, přežijí jen ti nejlepší.