Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V roce 1994 (tedy po dvou letech od vydání debutu) se kapela XIII. Století rozhodla učinit další krok. Druhou desku pojmenovala jednoduše Gotika. Tentokráte má posluchač co dočinění s albem spíše více experimentálním. Oproti prvotní desce Amulet, kde se jednalo spíše o rockové album, má Gotika značné využití kláves. V jistých momentech desky, už se ale nepatrně rýsují kontury budoucího zvuku kapely. Jsou bohužel i chvíle, kdy posluchač danou píseň raději přepne. Naštěstí vše zachraňují světlá místa, kdy se k poslechu nabízí kvalitní hudba. Experimenty a pokusné výjevy se zde objevují v hojné míře. Od nejzáludnějších tónů vyluzujících se z útrob kláves až po ústřižky z filmu. Mnohý detailista jistě pozná, že v útrobách prvotní a závěrečné písně se skrývají zvuky vystřižené z filmu Hellraiser. Jistě také stojí za zmínku fakt, že na desce vystupoval také jeden host. Je jím Karolína Husáková, která je známa spíše jako operní pěvkyně a tak tedy zapůjčila svůj hlas i na toto album. Z celkového pohledu mohu říci, že se jedná o takovou umělou, elektronickou, syntetickou hudbu. Vše je ovšem složeno tak, aby nakonec vznikl tajemný gotický produkt. Přesto se mi obsah zdá takový neslaný nemastný. Albu chybí feeling a spád. V situaci, v níž se dostaví vysněný bod, kdy má deska říz, vyvstane skladba, která pocit utopí a zadupe. Abych jen nehanil. Kladem se stává i obal desky. Obrázek pochází z dílny českého fantasy malíře Martina Zhoufa. Ovšem tímto dílem veškerý booklet končí. Na líci obalu je pouze výčet informací pojednávající o obsahu a tvorbě alba. Nebýt některých zdařilejších skladeb skončilo by toto album v hodnocení kdesi v podprůměru. 

Úvod do desky vytváří téměř jedenácti minutová píseň Gotika. Její začátek vytváří zvuky tajemné a temné hrůzu nahánějící, však také několik z nich bylo použito z výše zmiňovaného hororu Hellraiser. Zhruba v jedné minutě a čtyřicáté vteřině se do hudby přidají bicí. Spolu s klávesami navodí pomalou a chmurnou atmosféru. Téměř doom goticky znějící. Po předlouhém poslechu titulní písně se přenese posluchač do vod živějších a zběsilejších. Macbeth dostává označení jednoho z nejlepších songů desky. Svižná, úderná skladba s rockovými postupy a povedeným refrénem. Po této jízdě vše utichá a k slyšení se nabízí pouze kostelní varhany. Svatí na nebi zastupují baladu, ve které jsou nešikovně použity elektronické bicí. Jsem názoru, že akustická verze by byla záživnější a více stravitelnější. Se čtvrtou skladbou je posluchač opět mrštěn do říznějších zvuků kytar a rychlejšího, tvrdšího tempa. V páté Ten starý dům se rozpadá se opět ocitáme v osidlech balad a pomalých songů. Tentokrát se bicí objeví až k samotnému konci skladby, kterou po celou dobu provází jen zpěv a klavír. První experimentální kousek dostal jméno Blood Is Life (Sabbating). Jedná se o instrumentální a řekl bych až ambientní hudbu. Host, který se na albu podílel, jistě potěší každé ucho v osmé skladbě Mistr a Markétka. Duet vytvářející Petr Štěpán a Karolína Husáková se vskutku vyvedl. Píseň má výborné melodie a skvělý refrén. Další zdařilejší věcí zůstává následující Markýza z obrazů. Díky použití saxofonu, leč elektronickému, má skladba jiný rozměr a příjemnější vizáž. Rozporuplné pocity se dostavují při znění deváté skladbyJustina. Tuto píseň jsme již mohli slyšet na předchozím debutovém albu Amulet, kde se jedná o svižnou rockovou záležitost. Zde kapela opět zaexperimentovala a stvořila její symfonickou verzi, která je více utahanější a pomalejší. Osobně mi přijde tato píseň zbytečná a vcelku nudná, ale jistě se najdou tací, kterým se bude tato skladba ukazovat v jiném, lepším světle. Následující Tango Salieri má opět instrumentální křivky. Další pokusná a hravá až vtipně vypadající skladba. Nese se v duchu nějakého tanečního mixu. Těžko stravitelná záležitost. Další hvězdu a tak tedy i jednu z nejlepších skladeb desky vidím v jedenácté Mistr Leonard. V této písni vidím typický um XIII. Století. Má všechny jejich trumfy. Výborný refrén, kvalitní melodie, dobré rockové rozvržení. Obdobným stvořením je i Hněv andělů. Ovšem v tomto případě song vyznívá více apokalypticky a temně. Chlubí se daleko hutnějšími a drsnějšími pasážemi. Další zklamání přichází s dalším Tango Salieri tentokrát s přídomkem Hellmix. Skladba se tedy stává z jakéhosi remixu skladby minulé stejného jména. Na úplný závěr skupina vytvořila Opus pro Macbeth. Zpočátku zmatená se spoustou vstupů v podobě zvuků a pazvuků jak z filmu, tak z kláves. Při nástupu zpěvu se píseň dostává do tempa rychlejšího a chaotičtějšího a vyznívá jako rituální invokace. Zanedlouho však vše utichá.