Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou kapely, které si musí s sebou vozit předskupiny, aby se hrálo alespoň dvě hodiny a přišlo pár lidí navíc. Pak jsou interpreti, kteří mohou přijet sami, protože sál s přehledem zaplní a zahrají skoro dvě hodiny. Kultovní gotická legenda XIII. Století patří ke druhé kategorii kapel a tedy KDYKOLIV přijedou zahrát svým příznivcům do Brna, mají sál narvaný. Letos po prvé zbylo ještě nějaké místo v zadu, ale pořád to byla návštěvnost víc než jen slušná.

Uvedený začátek ve 20:00 byl přesunut o patnáct minutek, což většina vyplnila popíjením a klábosením. Teda hlavně popíjením a pískáním. Pak vše ztichlo, zaznělo intro z „Gotiky“, otevřela se opona a za tanečního rytmu bicích Pavla Štěpána se kapela v čele s leadrem Petrem Štěpánem přivítala s publikem. „Kabaret Voltaire“ je dobrá volba na otevření koncertu. Ze začátku byl sice moc vytažený zpěv, ale tento nedostatek (ten večer jediný významnější) se záhy doladil a gotický rej mohl začít. Krystalicky čistý zvuk nám dopřál rozumět každému rýmu, každičké melodii všech nástrojů. Byl jsem zvědavý na změnu v sestavě za baskytarou. Novic Jindřich „Henry“ Dostál se svého postu zhostil, myslím, skvěle a spolu s krásnou ženou za klapkami Kateřinou Kameníkovou hezky omladili původní bratrské duo.

Charismatický vůdce ale přes šediny zřejmě zestárnout nehodlá a do svého projevu neustále vetkává mladistvou rebelii, neustálý šarm a hlavně čím dál lepší pěvecký projev. V dřívějších dobách mi na živo moc neseděl jeho vyšší hlas, kterým sice vyzpíval pěkné melodie, ale ponurému barytonu z desek se nevyrovnal. Proto jsem si teď lebedil, když jsem zaregistroval u několikáté skladby, že se Petr neustále pohybuje v podobě, jakou známe ze studiového výsledku jeho snažení. S tím rozdílem, že se na koncertě víc rozdováděl a jeho projev byl tím více jak vyzpívaný, tak barevnější. Jako druhá zazněla nádherná perla „Nevěsta temnot“ a já si připadal jako o Vánocích, kdybych je slavil. Hehe. Desku „Nosferatu“ zbožňuju. Vlastně všechna alba, ale dvojici „Werewolf“ a „Nosferatu“ určitě nejvíc.

Publikum se dostalo do varu hned a s Petrem si refrén písně: „To jen déšť a vítr zpíval. Tobě sestro svojí píseň tajemnou...“ zpíval celý sál. Následující „Vendetta“ měla nelehkou úlohu prohloubit nadšení po tak silném předchůdci, ovšem černé fans tuhle skladbu miluje stejně a kapela sklízela ovace dál. Posléze vše ztichlo a frontman uvedl skladbu, kterou dlouho nehráli a byla jí uzavřená tryzna „Absinth“. I když by se mohlo zdát, že takto intimní a tichá píseň shodí atmosféru, nebyla to pravda. Naopak. Atmosféra neustále gradovala. Přes velmi oblíbenou doom metalově zabarvenou hymnu „Prokletí domu slunečnic“ jsme se plynule přenesli k dalšímu vrcholu vystoupení. „Elizabeth“ je koncertní tutovka a pevně věřím, že kdyby nezazněla, kapela by nemohla z pódia odejít. Celé album „Ztraceni v Karpatech“ je i po letech mimořádné, ale už tehdy bylo jasné, že v „Elizabeth“ se zrodil kult. Na koncertech mi sice dost chybí nádherná basová vyhrávka, která zdobí refrén, ale budiž a pějme s kapelou: „Elizabeth - tvá krvavá cesta Bohu hříchem se zdá, Elizabeth - si hledaná, milovaná... “.

Album „Dogma“ měla dalšího výborného zástupce v „Měsíci lovce“. No a pak zazněla pradávná bolestně zvrhlá kráska „Justýna“! „I v hříchu zůstaň stejná a na osud nezoufej, vždyť víš že neutečeš nikam a z dálky přichází zas další šedý den“. Stejně jako při „Elizabeth“ se v refrnu doplňovali fanoušci s Petrem. Holt „Amulet“ i po těch strašných letech zůstává pořád zbožňován. Po skončení „Justýny“ mě proběhlo hlavou, že zatím zazněly samé silné trumfy a na místě byla otázka, co bude následovat. Volba padla na „Iglau“, kterou můžeme znát z kompilačního best off „Ritual“. Při následující vypalovačce „Mystery Ana“, frenetické nadšení fans vybuchovalo jako extáze. Což vygradovalo absolutně v závěrečném mega hitu „Karneval“.

Po nedlouhém vytleskávání se kapela vrátila se dvojící vskutku skvostnou. Kdo by se odvážil tvrdit, že „Fatherland“ a „Růže a kříž“ nejsou skvosty?! „Růži a kříž“ nostalgicky miluju a celý text jsem prozpěvoval „ ...Růže u cesty vadnou, k obloze stoupá dým. Na spáleništi dějin zůstal vyvrácený kříž“. My se ale rozhodli, že neodejdeme za žádnou cenu a tak když už to vypadalo, že máme smůlu, XIII. Století se přiřítila s další dvojí přídavků. „Bela Lugosi's Dead“ a „Katakomby“. Pak místo opakovaných děkovaček se s námi Petr rozloučil slovy: "Jsme jenom lidé!" A opona se zatáhla. Výborný koncert trval právě tak akorát, aby nezačal někoho unavovat. Bez předkapely, která by stejně jen slízla nedočkavé koukání na hodiny, bylo odehráno bezmála dvouhodinové vystoupení bez větší výtky (trochu mi vadila svižnější rychlost pomalých písní). Ostatně v Semilassu jsou jejich koncerty pokaždé jedinečné a věřím, že i kapela k nám do Brna jezdí ráda a užívá si to stejně jako my, jejich věrní.