Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Takové blití po keťáku je disciplína, která pro nás, dědice poselství Jarky Metelky, budiž známá pouze z doslechu. Ale co si budu namlouvat, ten doslech má v kruzích, ve kterých se sem tam najdu, celkem konkrétní parametry. A to nejsem zrovna kluk od koní. Když si takhle někdo pojmenuje desku, jeden by od ní očekával nejspíš cosi ducavého, elektroničtějšího a k aplikaci kdejakých chemikálií navádějícího. Zkrátka žánry, které mají ke skutečné podobě tohoto alba dost daleko. Yarrdesh si totiž tady již vykračuje na půdě v zásadě technického death metalu. Akorát skrze něj vypráví příběhy, které v tomhle údolí nejsme zas tak úplně zvyklí poslouchat.

Yarrdesh, Yarrdesh, kde jste to už slyšeli? Na těchto stránkách to bylo ještě letos, protože se jedná o polovinu dua prokazujících se občankou Ing. Králíka, jehož album Techno jsem vosolil nemalou recenzentskou láskou ještě v březnu. Blití po keťáku je pak vlastně první sólovou deskou tohohle neposedného drogisty, přičemž tento krok si pochopitelně vysvětluji tím, že mládenci zachutnala sláva, kaviár a pěstěná stehna fanynek po úspěchu jejich poslední kazety a s bezbožnou vidinou jednoduchého výdělku se odpojil od svého dosavadního spoluúčastníka Cataracta a vydal se na vrtkavou plochu sólové cesty. Takový český John Frusciante.

Já se přiznám, že prostě mám toho typa rád. Jako mně stačí málo, třeba si jen procházet opět ten booklet ("blití po keťáku recorded at nestudio smrad u čůráka"), přečíst kus textu (Kterak pejsek a kočička vařili drogy) či zabrousit k obchodním nabídkám na jeho Bandcampu ("cd se velmi dobře hodí na rýsování čar") a připadám si zkrátka jak doma. Tam, kde z čajíku se kouří, bábovka je na stole, ale kurva ani za boha bych se ničeho z toho nedotkl. I proto jsem při nabídce recenze sáhnul po CD, i když s blyštivými plackami jsem již před delší dobou rozvázal všechny smlouvy ve prospěch analogovějšího materiálu. Když jsem pak ústřední artefakt donesl domů a po letech se dotkl tlačítka 'eject' u CD-ROMky, třásl jsem se v obavách, co z ní vlastně vyleze. Dle očekávání to byl netopejr, dvě vosí hnízda, myš a cédéčko Stříbrnýho Rafaela.

Ten prvotní hlukový nápor bude znalcům posledního Ing. Králíka povědomý. Nic nestojí na místě a rytmy se mění tak rychle, že ani není vhodné je za rytmy považovat. Album je sice rozdělené na tři tracky, ale i tentokrát by jej šlo rozsekat prakticky na libovolných místech a na libovolný počet písní. Nyní ale ubylo srandy, ještě více se odpojujeme od breakbeatové podstavy a před náma vyvstává celkem sebevědomý technicky deatmetalový kus. K tomu dopomáhá tentokrát i ono slíbené blití, protože se dočkáme také slušného deathového vokálu. S tím se zde pracuje celkem atypicky, protože u prvních dvou písní (slovo píseň tady teda působí jaksi nepatřičně) na něj čekáme asi tři čtvrtě stopáže. Ale zase na druhou stranu mají rozsah od grindového prasečení přes deathové chrčení až po čisté hulákání. A v textech je navíc ukryta nejedna životní pravda, nad kterou mnohý světaznalý pionýr chápavě pokýve hlavou.

Když se nešťastník snaží v desce zorientovat dle bookletu, čeká ho nepřekvapivě naprosto nesourodá snůška neinformací, která důsledně mate v tom, co se na desce vlastně děje a jak. Nástroje každopádně zní víceméně po celou dobu celkem živě (jakkoli basu s bicími obstarává program VST) a v jen trochu horečnatých snech bych si dokázal představit, jak tahle věc vypadá v pěti lidech naživo. Míněno čtyři sjetý bubeníci a Yarrdesh na samplech samozřejmě. Přičemž s tímto důvodem album stojí bohužel trochu mimo objekt mého zájmu. Zatímco jsem se prostě těšil na polámané beaty, kravení se zvukem a totální anarchii, tak jsem vlastně dostal do rukou dost cílevědomý tech death/grind.

Ing. Králík na Technu tlačil některé pasáže do parádní intenzity a občas se v některých situacích na chvíli zapomněl. Ty tak získaly slušnou sílu. Na Blití do keťáku se ale nic někam netlačí a rozhodně se tu nikdo nikde nezapomene. Tahle šílená neposednost umožní jednomu zarytě sedět celý poslech na hraně sedačky, jiný může během něj pak klidně nechtěně vypnout, protože se nebude mít o co opřít. Zase na druhou stanu tu lze libovolně kdekoli opět navázat bez pocitu, že byste přišli třeba o pasáž, kterou byste si druhý den pískali cestou na tramvaj. Vznikl tak vlastně zajímavý experiment - deska, která svým ksichtem bude lákat všelijaký ještěry, šprýmaře a přiblbla, přičemž naopak spíše osloví milovníky technického metalu, od kterých bych očekával obecně konzervativnějšího přístup k problému. Já mám pro tenhle projekt velké sympatie. Ale hudebně jsem blíž Králíkovi. Nicméně ten kaviár se šlápotama Yarrdeshovi přeju.