Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Yoth Iria - Blazing Inferno

Yoth IriaBlazing Inferno

Garmfrost29.1.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Blazing Inferno je silně atmosférické, sevřené a proměnlivé. Je kruté a vášnivé v celé své nádheře. Ukrývá v sobě mnoho akustických ploch, tichých meziher, heavy vyhrávek a celé je zahaleno typicky řeckým black metalovým kabátem.

Když se Jim Mutilator před pár lety vrátil z hudební hibernace v podobě nádherně poetického Yoth Iria a nahrál skvostné EP Under His Sway, jehož nádheru rozšířil dlouhohrajícím As the Flame Withers, tetelilo se mnoho obdivovatelů staré helénské černoty nevýslovným blahem. Jeho kumpánem se stala ikona The Magus…

 

yoth iria

 

Nyní jsou zpátky s full-lenght pokračováním. Blazing Inferno je dílem hutným a poněkud syrovějším, než předchozí počiny. Vedle Jima se objevují nová jména, přičemž na výsledném znění to není příliš znát. Máme zde typické Mutilatorovy melodické linky, kytarové trylky se do nás opět příjemně zakusují a trhají. Za mikrofonem už nenalezneme The Maguse, ale mladou krev, bývalého pěvce Cruachan, Rakoth či Umbral Presence, Rustama Shakirzyanova, aka He, jehož výraz se od svého předchůdce zas tak neliší. Do melodického drásání se umí ponořit s nemenší vervou. Umí šeptavě vyprávět, štěkat a řvát. Sestava je komplet nová. Jedná se muzikanty z On Thorns I Lay, ex-Melechesh, ex-Memorain, Double Square, atd. Nové album vychází na značce Edged Circle Productions, což znamená dobrou společnost a možnost se dostat mezi širší škálu posluchačské obce. Co říct o vývoji tvůrčího psaní kapely (myslím, že už můžeme hovořit o kapele)? Jim přesně ví, v čem je nejlepší, a to nám předkládá. Dílo je silně atmosférické, sevřené a proměnlivé. Ukrývá v sobě mnoho akustických ploch, tichých meziher, heavy vyhrávek a celé je zahaleno typicky řeckým black metalovým kabátem. Sevřené myslím, že drží pohromadě. Vyprávění je ovšem epické, nálada heroická a závěr grandiózní.

 

Blazing Inferno je vlastně velice krátkým počinem. Ovšem díky svému způsobu vyprávění působí mohutněji. Máme zde osm skladeb, které posluchače od úvodního titulního záseku postupně vedou do katarzního závěru We Call Upon the Element. Jim Mutilator je baskytaristou, album však svým nástrojem nepřehlušuje. Všude jsou kytarové propletence, vyhrávky a sóla. Přesně, jak jsme zvyklí, a jak to máme rádi. Rád bych vypíchl jednu skladbu za všechny, ale jak jsem zmínil výše, dílo je sevřené a dává smysl zejména kompletní.

 

Jim Mutilator a jeho Yoth Iria jsou na Blazing Inferno ve skvělé formě. Jejich styl je nenápadný, přitom veliký, úsporný i výpravný. Blazing Inferno má nádherný obal a vynikající zvuk. Při poslechu myslím na bývalá Jimova působiště, a přemýšlím, zda by se Rotting Christ či Varathron ubírali stejnými cestami, mít v sestavě stále tohoto náladotvůrce a mistra basového umění…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky