Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zkoušel jsem číst oficiální text o Les Lekin v promo materiálech, který je ostatně úplně stejný jako ten v sekci „about“ na bandcampu, a přiznám se, že jsem mu moc nerozuměl. Šel jsem na to tedy jinak. V žánrové ruletě se u tohoto tria z rakouského Salcburku uvádí heavy psychedelic rock a na facebooku je dlouhý seznam kapel, se kterými už LL sdíleli podium (důvod uvádění něčeho takového mně budete muset někdo vysvětlit). A zaujalo mě víc než pár jmen, s nimiž občas vypijeme nějakou tu skleničku - My Sleeping Karma, Naxatras, Blues Pills, Kadavar a třeba Tuber. Jasné?

Pokud ne, tak zbývá už jen osobní zážitek nebo slepá důvěra v mou recenzi, jejíž podstatu bych si dovolil shrnout asi tak: při poslechu Les Lekin jsem se občas nudil tak moc, že jsem měl dojem, jako bych poslouchal nějakou nedoceněnou, ale strašně nadějnou českou kapelu. Je to přesně ten stav, kdy cítíte, jak vám uniká něco hrozně podstatného, něco naprosto zásadního, a že někdo tady musí jet na lehkých drogách a vy stále nevíte, kdo to je a kde se stala chyba. A to je špatně, moc špatně.

Z výše uvedených kapel mají LL nejblíž k řeckým Naxatras (čtěte ZDE), pokud se ale omezíme čistě na hudební výraz. Les Lekin hrají taky ve třech a hrají podobně laděný, čistě instrumentální, psychedelický (určitě ne heavy) rock. Tím ale podobnost končí, protože pokud jde o kvalitu (zajímavost, poslouchatelnost, nápady...), pohybujeme se na úplně jiných planetách.

Album Died With Fear dosahuje k pětačtyřiceti minutám a je rozděleno na čtyři dlouhé kompozice, které ve třech případech přesahují deset minut hracího času. Je to dost a s ohledem na obsah je to k nepřežití. Problémem produkce této kapely je totiž zásadní absence jakéhokoliv vývoje uvnitř skladeb. Jejich kytarová mlhovina prostě plyne, minutu, dvě, osm, deset a pak skončí. Během toho nedojde k ničemu zajímavému, ničemu, co by ospravedlnilo ten dlouhý čas strávený poslechem. Chybí jakákoliv atmosféra, jakákoliv gradace a bohužel pro Les Lekin - ke geniální monotónnosti Earth to má hodně daleko.

Možným pozitivem desky by mohlo být to, že ji kapela nahrála živě (opět se nabízí paralela s Naxatras), že celkem živě ve výsledku i působí a že se během post-produkce nenapáchalo mnoho škod. Je to bohužel ale jen jedna z okolností, které dělají dobrou desku dobrou deskou. Ty další - třeba zajímavá hudba - tady ale chybí. A to zcela zásadně.