Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zmarłym - Wielkie zanikanie

ZmarłymWielkie zanikanie

Garmfrost18.6.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Zmarłym jsou rozmanití po všech stranách a nebojí se jít proti očekávání a představám.

Zmarłym je skvělou ukázkou toho zajímavějšího, co přináší ohromná polská scéna. Když už to vypadá, že se už vše zakonzervovává a recykluje, objeví se interpret dokazující pravý opak. Před pár lety Zmarłym debutovali výborným počinem Druga Fala, na kterém světu nabídli nejen osobitý pohled na black metal, ale také nastínili, že do budoucna lze očekávat experimentování, avantgardu a zdravé podivínství. Druhé dlouhohrající album nazvané Wielkie zanikanie v tomhle trendu pokračuje a daří se mu na výbornou.

 

Experimentování není prvořadé a hnané na dobrý dojem. Všimne si ho samozřejmě každý, vždyť hned v úvodu díla zní elektronika a nálada je nejednoznačná. Prvořadé jsou skladby, jejich struktura drží pohromadě důkladněji než skladby na debutu. Wielkie zanikanie posluchače zasáhne mocnou tíhou a neklidem.

 

zmarlym

 

Vedle neklidu vnímáme větší přístup vzteku a naléhavého běsnění. Skladby jsou rozmanité po všech stranách. Nemáme zde pouze screamy a řev (ty jsou zdařilé vskutku hodně), ale sahá se po deklamacích a zvláštně nemocném čistém zpěvu. Ničeho se nešetří ani neštítí. Metalové blasty střídá industriální dusot a elektronické bzučení. Někdy se projev kapely od experimentu obrátí k takřka přímočarému punku. Na děsivé pogo v čertovském kotli dojde velice často. Budete spoceně přísahat ďáblu a ten se vám bude hihňat, až se bude za břicho popadat.

 

Při vší roztříštěnosti si všímám jednotného zápalu, šílené atmosféry, kterou cítím po celou hrací dobu. Dalším prvkem, který z Wielkie zanikanie činí uměleckou laskominu, je fenomenální zvuk z dílny studia Heinrich House. Mistr Filip "Heinrich" Hałucha je nejen vynikajícím baskytaristou Decapitated, Vesania nebo Masachyst. Své jméno si udělal zvukovým mistrovstvím nahrávek kapel jako Above Aurora, Behemoth nebo Hate. Vkusně propojuje nespojitelné, libuje si v umělých zvucích, má rád prostor a svým nahrávkám dodává dobře padnoucí zvukovou barvu. Vedle zvukového kabátku je třeba vypíchnout také vizuální ošacení. Maciej Kamuda se dokázal do nahrávky vcítit naprosto dokonale.

 

Rád bych napsal, že i milovníci klasického black metalu dostanou něco, co jim bude vyhovovat. Nejsem si tím však jistý. Black metal v rukou Zmarłym se od „normálního“ black metalu příliš nevzdálil co do agrese, ale co do nálady a projevu je daleko. Potěší spíše příznivce Furia nebo Mord'A'Stigmata. Ti hrají naprosto odlišně, ale kdo je zná, tuší, o čem mluvím. Oproti nim je Wielkie zanikanie větší raubírna. Zmarłym jsou rozmanití po všech stranách a nebojí se jít proti očekávání a představám.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 20.6.25 11:10odpovědět

S touhle deskou jsem strávil až překvapivě hodně času a poslouchat ji mě fakt bavilo.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky