Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
25. Beseda U Bigbítu

25. Beseda U Bigbítu

Sorgh13.8.2017
Když jsem v devadesátém devátém navštívil svoji první besedu, mělo to punc rockového čochu v odlehlém koutě jihomoravské dědiny. Když to vidím letos, ta cesta je jedinečná.

Tzv. alternativa, ať si pod tím slovem každý myslí, co chce, mě obecně baví spíš v atmosféře tohoto festivalu než v hudbě. Skoro vše je dovoleno – svázat se špagátem, obalit hajzlpapírem nebo plout davem v podivné ulitě z igelitu. Móda a styl nemají hranic a nikdo se je v topolovém hájku nesnaží stavět.


Protože mě víc baví kytarovky, hudebně často narážím, stejně často ale nacházím zajímavé experimenty a zvukové koláže. Letošní rok mi seděl mnohem víc než ten předloňský a minulý rok taky musí odejít se sklopenou hlavou. Co vypíchnout a doporučit z té hromady zajímavých věcí letošního ročníku?

 

// pátek
První drápek do mě zatnuli Beps'n'Johnnies se svojí troškou psychedelie, ale fakt najemno namontovanou ke kytaře zhulenýho Jimmy Pagea a lehce sabatovskou basou, která basou nebyla. Bicmen to válel taky skvěle a k ďábelské show mu stačila poměrně skromná sestava.


Na Tomáše Paluchu jsem šel s představou zasněnýho písničkáře, no realita byla jinde. Regulérní kapela se věnovala podmanivému post metalu, který byl lehčí verzí GY!BE. Monotématická masáž mě zpočátku vzala za srdce a zpříjemnila už tak slušně rozjetý večírek, časem se však nápady začaly točit na místě a vzrůšo bylo pryč.


Poprvé jsem viděl a slyšel Priessnitz. Pokřtili mě dechem severské mystiky a já se divil, proč o nich nevím víc. Jo Nesbo, Larsson a další skandinávci ztratili smysl, protože tahle parta přinesla melancholický sever z ne tak vzdáleného Jeseníku. Jejich hudbu v houstnoucím soumraku doplnila stylová projekce a zážitek to byl nadmíru silný.


Klesající víčka mi ještě stihli nadzvednout slovenští Autumnist kombinací tvrdých strun a stejně drsných tónů saxofonu a trumpety. Dobrou noc, strýčku Fido.

 

// sobota
Ze sobotní ospalé atmosféry, kterou na áčku roztančili Velické Trnečky a na béčku písničkářka Agu, mě vytrhli skvělí The Ills. To je slovenská odpověď na Pelican nebo Scale The Summit, a umí to stejně dobře. Škoda poruchy na kytaře, která jim vzala cenný čas.


Reál je naštěstí jinde. The Truth Is Out There rozvířili stojaté vody umírání. Nic pro ortodoxní duše, které by nemusely zkousnout silnou roli syntezátoru. Neviděl jsem v tom problém a nechal si od nich zvednout mandle.


K příjemnému užití toho byla fakt spousta, Carpet Cabinet, po letech znovu Rudé Kostry, autorská čtení, kde se mihl můj oblíbený Jiří Hájíček, nebo taková beseda o Besedě, což byl potlach k 25. výročí. Letos to bylo jubilejní a sváteční. Beseda U Bigbítu (doufám, že název festivalu zůstane, už jsem si zvykl a je v hezkém kontrastu s jeho žánrovým přesahem) dorostla věku, kdy je chlap odložen od prsu pohodlného života a měl by se postavit na vlastní nohy. K té příležitosti, ve spolupráci s lidmi od Fullmoonu, vyšel kompilační vinyl a pěkný časopis mapující historii festivalu a myšlenky angažovaných osob. Rozhovory, fotky, zpovědi.


Kdyby chtěl člověk stihnout všechno, asi by to v hlavě neměl úplně v pořádku. Ze široce rozevřené náruče zábavy si každý mohl vybrat přiměřenou porci a zbytek věnovat užitečnému zevlování. To je taky důležité.


A takové to líné bezčasí mám rád stejně jako intenzivní radost před pódiem. Užil jsem si obojího.

 



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lister / 26.5.16 10:19

Ač normálně jsem moc línej něco psát, po návštěvě koncertu a přečtení tohoto reportu mám jakési nutkání se taky vyjádřit: Koncert byl skvělý. Nemůžu říct jestli je v mých TOP 5, protože mám za sebou už pěknou řádku hudebních představení, od Deep Purple (v komplet sestavě), přes Twisted Sister až třeba po Nightwish a Powerwolf. Směle ale řadím tento koncert ke všem zmíněným, které byly rozhodně jedny z nejlepších, co jsem zažil. Nelituju ani trochu toho, že jsem dal přednost Sólstafir před AC/DC, ač jsem měl možnost jít i na ně. A teď k reportu. Milý autore, i když s tebou souhlasím v názoru na Fjaru (je to fajn skladba, ale mají spoustu podobně dobrých), naprosto mi uniká tvé rozhořčení nad obecenstvem. Koncert Sólstafir není jak koncert Pepíčka Zímy nebo smyčcového kvarteta, kde by hlasité projevy byly poněkud nemístné. Druhý den jsem byl v Rudolfinu na Pražském jaru, být tam atmosféra jak v Akropoli tak znechuceně odcházím (samozřejmě nebyla), ale na Sólstafir? Důvod proč sem rockové kapely jezdí je přesně tahle atmosféra, přesně ty hlasité projevy a nezřízený řev, protože to je to, co ukazuje kapele jak je oblíbená a nutí ji to se vracet. Kdyby na koncertech Sólstafir byla ta komorní atmosféra jak popisuješ, tak sem jezdí jednou za 5 let maximálně. Navíc, kdyby neměli rádi hlasitou a bouřlivou atmosféru, nejezdí na Brutal Assault. Milovníci komorního poslechu nechť ať si pustí alba do kvalitních sluchátek a zavřou oči, rozčilovat se nad tím, že na rockovém koncertě je atmosféra jak má být je poněkud nemístné.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky