Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tzv. alternativa, ať si pod tím slovem každý myslí, co chce, mě obecně baví spíš v atmosféře tohoto festivalu než v hudbě. Skoro vše je dovoleno – svázat se špagátem, obalit hajzlpapírem nebo plout davem v podivné ulitě z igelitu. Móda a styl nemají hranic a nikdo se je v topolovém hájku nesnaží stavět.

Protože mě víc baví kytarovky, hudebně často narážím, stejně často ale nacházím zajímavé experimenty a zvukové koláže. Letošní rok mi seděl mnohem víc než ten předloňský a minulý rok taky musí odejít se sklopenou hlavou. Co vypíchnout a doporučit z té hromady zajímavých věcí letošního ročníku?

// pátek
První drápek do mě zatnuli Beps'n'Johnnies se svojí troškou psychedelie, ale fakt najemno namontovanou ke kytaře zhulenýho Jimmy Pagea a lehce sabatovskou basou, která basou nebyla. Bicmen to válel taky skvěle a k ďábelské show mu stačila poměrně skromná sestava.

Na Tomáše Paluchu jsem šel s představou zasněnýho písničkáře, no realita byla jinde. Regulérní kapela se věnovala podmanivému post metalu, který byl lehčí verzí GY!BE. Monotématická masáž mě zpočátku vzala za srdce a zpříjemnila už tak slušně rozjetý večírek, časem se však nápady začaly točit na místě a vzrůšo bylo pryč.

Poprvé jsem viděl a slyšel Priessnitz. Pokřtili mě dechem severské mystiky a já se divil, proč o nich nevím víc. Jo Nesbo, Larsson a další skandinávci ztratili smysl, protože tahle parta přinesla melancholický sever z ne tak vzdáleného Jeseníku. Jejich hudbu v houstnoucím soumraku doplnila stylová projekce a zážitek to byl nadmíru silný.

Klesající víčka mi ještě stihli nadzvednout slovenští Autumnist kombinací tvrdých strun a stejně drsných tónů saxofonu a trumpety. Dobrou noc, strýčku Fido.

// sobota
Ze sobotní ospalé atmosféry, kterou na áčku roztančili Velické Trnečky a na béčku písničkářka Agu, mě vytrhli skvělí The Ills. To je slovenská odpověď na Pelican nebo Scale The Summit, a umí to stejně dobře. Škoda poruchy na kytaře, která jim vzala cenný čas.

Reál je naštěstí jinde. The Truth Is Out There rozvířili stojaté vody umírání. Nic pro ortodoxní duše, které by nemusely zkousnout silnou roli syntezátoru. Neviděl jsem v tom problém a nechal si od nich zvednout mandle.

K příjemnému užití toho byla fakt spousta, Carpet Cabinet, po letech znovu Rudé Kostry, autorská čtení, kde se mihl můj oblíbený Jiří Hájíček, nebo taková beseda o Besedě, což byl potlach k 25. výročí. Letos to bylo jubilejní a sváteční. Beseda U Bigbítu (doufám, že název festivalu zůstane, už jsem si zvykl a je v hezkém kontrastu s jeho žánrovým přesahem) dorostla věku, kdy je chlap odložen od prsu pohodlného života a měl by se postavit na vlastní nohy. K té příležitosti, ve spolupráci s lidmi od Fullmoonu, vyšel kompilační vinyl a pěkný časopis mapující historii festivalu a myšlenky angažovaných osob. Rozhovory, fotky, zpovědi.

Kdyby chtěl člověk stihnout všechno, asi by to v hlavě neměl úplně v pořádku. Ze široce rozevřené náruče zábavy si každý mohl vybrat přiměřenou porci a zbytek věnovat užitečnému zevlování. To je taky důležité.

A takové to líné bezčasí mám rád stejně jako intenzivní radost před pódiem. Užil jsem si obojího.