Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Deset let je dlouhá doba. Dokonce tak dlouhá, že během ní může jít do kopru jakékoliv Stereo. To, které patří Priessnitz sice hraje dál, ale už podle promo fotek pořízených tehdy a dnes, je mnoho věcí jinak. Tohle jejich Stereo jsem měl rád, potěšilo mě tenkrát víc, než kdysi Zero nebo Seance, ale jeho dlouhý čas už vypršel. A už bylo na čase, jakkoliv to vzhledem k němu může znít neuctivě. Priessnitz během letošního jara a léta nahráli nové album, které zároveň označili jako své poslední. Možná posledním opravdu je, co mu ovšem náleží zcela určitě, je jeho beztížnost. A tou se teď na chvíli nechme nést.

Priessnitz jsou specifickou kapelou, ke které mají jejich věrní specifický vztah. Sporadická vystupování bývají zcela vyprodaná a styl, kterým se kapela během let prezentovala, je prostě jiný, svérázný. Od začátku devadesátek, kdy jimi lomcovala post punková revolta a gotická zasmušilost, až po dnešní civilizované a mnohem jistější pojetí. Duše Priessnitz, to je duše Jeseníků a je tam i nyní. Možná kdysi na pár let zmizela (ale stejně si myslím, že tam pořád někde byla) a teď je zase zpátky. Vyrovnaná, vyžilejší a moudrá. Nesnaží se být za každou cenu chytrá, je pokorná a umí hezky vyprávět. Jezdí vlakem z Bludova, zajde si klidně na pivo a jejím dnem je Ponedělí.

Beztíže, to je melancholie. Smířená, klidná, tu divokost mládí už dávno odnesl čas. A zase to možná zní neuctivě. A tohle smíření vede k neobyčejnému zážitku. Je zahráno zdánlivě obyčejně, ale je v něm mnohem víc, než se do obyčejnosti normálně vejde. Stejně tak není přehnaně smutné, kdy jen vzpomíná na všechny ty věci, co se nikdy nevrátí. Takové není a kdyby takové bylo, nikdy by tolik nemohlo předat. Jeho počáteční nenápadnost se postupem času mění a najednou si člověk uvědomí, kolik silných momentů v sobě ukrývá. Pěkně přirozeně, bez velkých gest. Tak, jak se sluší a k Priessnitz patří.

Prolíná své nálady a vypráví. Někdy tiše, někdy si vyhodí z kopýtka a zapojení trubky bylo tím pravým ořechovým do výrazového naturelu kapely. Celkově seriózní vyznění je barevnější než dřív a kapela dokazuje, že to své vyprávění dnes podává přesvědčivěji a vyspěleji. Jaromírův hlas možná není v těch nejjemnějších chvilkách úplně nejjistější, ale přesto učinkuje svou procítěností. I on má podzim na duši a i díky jemu je ve skladbách samotných. V minulosti jsem si uvědomoval jistou nevyrovnanost mezi ním a zbytkem kapely. Připadal mi zajímavější a občas mi předával víc, jak hudba samotná. To s Beztíže neplatí. Pokud mi někdy Priessnitz přišli o něco chudší a že poztráceli něco ze svých typických rysů, dnes je zase vše pohromadě a drží to. Uzavírají svůj kruh a dělají to způsobem, který zkrátka stojí za pozornost.

Pro mě stalo Beztíže albem, ke kterému jsem si našel velmi osobní vztah. Chytlo mě se vším, co k němu patří. Ani jsem tomu na začátku nevěřil, ale konečný prožitek tu nedůvěru přebíjí. Priessnitz dali dohromady krásné odcházení, od kterého se nejde jen tak odtrhnout a na sklonku své studiové kariéry vydali své nejlepší album. A to je při tom všem smutku, že už další nebude, stejně to nejkrásnější. Jedno z alb sezóny i mimosezóny.

Do dnešní chvíle jsem si nepořídil CD, což to je moje vlastní kaňka. Vůči jeho grafické podobě mám lehké výhrady. Je jistě zajímavé, jiné, ale mně se prostě moc nelíbí. Ale pod stromek si ho stejně nechám nadělit...