Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsem ve středu večer vcházel do prostoru Modré Vopice, vyhlížel jsem hlouček kamarádů z Fobia zinu, abych s nimi pokrátil čekání na kapely. Za moment jsem spatřil skupinku lidí, nad nimiž stál Štěpán s pivem v ruce… divně se kýval, zdálo se mi, že se usmívá… byl jsem ohromen. Proběhlo několik přátelských zdravic, uhašení žízně a po nějaké chvilce jsme se společně přesunuli do vnitřních prostor. Že by se dalo hovořit o hojné návštěvnosti, se zrovna říci nedá. Nicméně jména dnešních vystupujících nepatří k těm, co by při vyslovení otřásaly tabulkami skel, takže se na druhou stranu (i s přihlédnutím k termínu akce) není čemu divit.  Začátek koncertu se protahoval, jak jen se dalo, ale nakonec jsme se konečně dočkali.

The Tower jsem do této chvíle znal jen z onoho plakátu a pevně doufal, že pořadatel sáhnul po adekvátní předkapele z tuzemského podhoubí, která bude dělat čest žánru, jenž má dneska křičet tmou. K mému překvapení šlo o perfektní výběr, přičemž kapela samotná spadala do doom metalu těch nejzazších kořenů. Tušíte správně, pokud zrovna myslíte na sabbathovský valivý sound. Pánové se do toho opřeli bez skrupulí patřičně tvrdě a syrově. Zefektované zpěvy příslušně dokreslovaly nastolenou hladinku emocí a vrnivé struny se sehranými bicími nutily ke kývavému pohybu. Nečekal jsem to, ale tahle banda mne dostala. Jsem rád, že se v tom našem rybníčku našel někdo, kdo doom metal vnímá taky jinak, než jako variace na My Dying Bride.

Saturnine byli první hvězdou večera a už zkraje předesílám, že mne dostali na celé čáře. Pětice Italek s roztomilou vizáží nejprve nazkoušela, přičemž se pod podium nahrnul dav (no dav… nějakých třicet lidí… takže asi všichni, co tam byli) netrpělivě vyčkávající rozjezd setu. Slečny však po chvilce odložili své nástroje a odešli se do backstage připravit a ozdobit. A pak to přišlo. Dostatečně hnusná a dekadentní muzika špinavého sludge doom metalu. V ten čas jsem nevěděl, na které mám nechat oči dřív. Zda na kanibalisticky vzhlížející kytaristce napravo, šamansky působící basačce, goticky stylizované bicmence, vyvinuté uhrančivé kytaristce vlevo nebo na pohled křehké zpěvačce, která snad teprve čekala na vydání občanského průkazu. Možná právě proto, že šlo o čistě dívčí kapelu, mne ta jejich muzika tolik bavila. Jisté je, že to slečny drtily velice dobře a bez přešlapů. Muzika měla své kouzlo a dokázala vtáhnout do děje. Když pak najednou přestaly hrát, nemohl jsem se vzpamatovat z toho, že už je konec. Škoda, moc pěkné to bylo. Jak na poslech, tak na pohled.

Pak dostal Coornelus dobrý nápad, že teprve ve chvíli, kdy se rozezní intro Abysmal Grief, tak zvenčí vejdeme do nitra klubu. Pauzu mezi kapelami jsme tak trávili klábosením před dveřmi. To se ukázalo jako chytrý tah, protože vizáž podia dostala absolutně jiného rozměru. V ten moment bylo jasno, že právě začíná jeden z nejponuřejších pohřebních obřadů, které si lze představit. Podium bylo opravdu stylové a nezapomínalo se na žádné detaily. Hřbitovní svíčky, květiny, obrovské kříže, zdobená řetízková ohrádka přesně taková, jakou mívají hroby starších dat. Vrchol všeho byla panenka v rakvi. Nechyběly ani zapálené vonné pryskyřice, což podtrhovalo funerální tématiku večera.

Muzika nebyla samozřejmě daleko od stylizace samotné. Pohřební tóny varhan se linuly sálem ruku v ruce s primitivností kytarových riffů. Jednoduchá a přitom tolik působivá hudba svazovala přítomné úzkostnou chmurností. Zároveň však došlo k prolomení chladných pohledů a několik jedinců se utrhlo ze řetězu a začalo pod podiem kotlit hlava nehlava. Kdo by to byl řekl, že se na doom metal bude takhle pařit! Výtečně přenesená nálada z desky pak vrcholila při skladbách jako Sinister Gleams nebo Hidden In The Graveyard. Zkrátka báječný zážitek. 

Autor použitých fotografií je Coornelus, kterému tímto děkuji.