Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vlastně hned poté, co jsem se objevil před klubem, bylo jasné, že dneska bude plný dům. Nebo chcete-li, doom. Protože také o něm to tento večer bylo. A sotva z prostoru klubu vyběhl do zaparkovaného autobusu něco nutného zařídit Danny Cavanagh, byla má jistota, že jsem opravdu správně, definitivní. Drobné obavy z časové prodlevy strávené ve frontě vzaly po pár minutách za své. Netrvalo dlouho a byl jsem v sále. Ten ještě nepraskal ve švech, ale za pár minut ho to čekalo. Ve švech ovšem praskal můj měchýř, takže jsem využil (prozatím) prázdného WC a vykonal něco hezkého pro sebe.

Jakmile byla hlava na hlavě, mohlo se začít. Tedy první částí koncertu, ve které se představila současná sestava Anathemy s bratry Cavanaghovými, s Johnem Douglasem a jeho sestrou Lee a také s Danielem Cardosem, který si v kapele kroutí teprve třetí sezónu. Vincent se věnoval zpěvu, kytaře a emocím všeobecně, a to, že svoje skladby důkladně prožije, mu musel po pátečním večeru věřit úplně každý. Jeho bratr Danny byl zaměstnán kytarou a klávesami, což mu nečinilo výrazný problém a žádný problém neměl ani s pár nemístnými poznámkami z publika, které hravě odpálkoval. Inu, jsme u nás doma a i do Flédy se dostavil nějaký výpitek, co měl potřebu se projevit. Ale pojďme dál. Cavanagh do třetice, tedy Vinckovo dvojče Jamie, stál v klidu ve svém teritoriu na kraji pódia a hleděl si svého. Za ním a průhlednou stěnou bušil do bubnů Cardoso a na druhé straně ho věrně doprovázel tišší z rytmické sekce, perkusemi obestoupený John Douglas. V průběhu večera si šel Douglas sednout za katr místo Cardosa a ten pro změnu zaujal pozici "zanícený klávesák". Zpěvule Lee strávila ve Flédě také dost času, ale když jí nebylo potřeba, bez váhání zmizela v zákulisí. Když už ale byla mezi námi, působila naprosto čistě, sympaticky a krásně doprovázela již tak emotivní produkci.

// Část první aneb od Distant Satellites k Judgement
Vincent se v první části setu cítil jako ryba ve vodě a jeho výkon byl perfektní. Celkově jsem si v partu věnovanému cestě "od Satelitů k Rozsudku" zvukově pošmákl, hlava nebolela, uši nezaléhaly a tělo se jemně pohupovalo do rytmu. Pohlédl jsem ke stropu, do kterého byly pečlivě vecpány pytle s koksem a hned bylo jasno, co za dobrým zvukem stojí. Doopravdy to ovšem byl klasický smrtelník, který se od řady ostatních odlišoval tím, že to byl opravdu muž na svém místě. Mnoho našich "expertů" by mohl po zaměstnání doučovat. Anathema začali logicky dvěma songy z poslední desky, a to jmenovitě eponymní věcí "Anathema", a titulkou "Distant Satellites". Začátek ukázal, že kapela je v pohodě, maximálně soustředěná a chce i Brnu dát co nejvíc sebe. Lidi zpočátku reagovali spíš zakřiknutě a bylo třeba je popohnat (hlavně Danny), ale za pár chvil už to bylo lepší.

Abychom se pohnuli z místa a sledovali další kroky Anathemy, musíme se nechat vnést do alba "Weather Systems", které zastoupila dvojka na sebe navazujících skladeb "Untouchable I a II". Po čtyřech odehraných věcech jsem měl téměř dokonalý pocit, že dneska zkrátka půjde všechno dobře. Opravdu velká síla, mělo to snad všechno, co si člověk na dobrém rockovém koncertě může přát. Následovala klidná "A Simple Mistake" z desky "We´re Here Because We´re Here" a další dvojice, která se k nám zatoulala z loďky ztroskotané na vyprahlém jezeře. Ano, bylo na čase si dát menu z mé nejoblíbenější desky tohoto období, z "A Natural Disaster". Zazněla titulní skladba (tu bych klidně oželel, eh) a výborná "Closer". První třetina koncertu se pomalu chýlila ke konci a kapela dala do placu ještě "Pressure" (A Fine Day to Exit) a rozloučili jsme se stylově s "One Last Goodbye" (Judgement). Budiž, poskládáno a vymyšleno to bylo skvěle, navíc vybrat z toho množství skladeb není asi žádná legrace, přesto bych v pár momentech volil jinak, ale to zřejmě každý druhý v sále. Lehké ošizení oblíbeného "Judgement" ovšem zabolelo. Následovala krátká pauza k osvěžení všech zúčastněných, dýchalo se těžce, fronta na pivko se zdála nekonečná, ale snést se dá ledacos. Hlavně v tento speciální den.

// Část druhá aneb od Čtvrté alternativy až k Tiché hádance
Pauza sletěla jako by nic a už jsem se opět pohyboval v zadních partiích Flédy (což mi úplně vyhovovalo). Jamieho u basy vystřídal Duncan Patterson a jakmile jsme se přes mluvenou introdukci (jinak k Harperově skladbě Hope) a další jemné uvedení do děje (Shroud Of False) přehoupli k hitovce "Fragile Dreams", nebylo na co čekat a oddávat se tiché blaženosti. Vincent ve svém projevu trochu zhrubl, ale ne nijak násilně a zhrubl také projev kapely (tak určitě) a už se jelo na přímočařejší vlně. Album "Alternative 4" zastoupila ještě "Lost Control" a údajně také "Empty", která mi nějak vypadla z paměti. Následoval další přesun v čase - příští stanice album "Eternity". "Angelica" byla vždycky hezká holka, ale pak se dostavila lehčí krize (moje) a zbytek prezentace z tohoto báječného alba se u mě odehrál v podivné poloze drobné nezaujatosti. Možná to bylo faktem, že očekávaný přesun do temnější a gotičtější Anathemy se u mě nedostavil a prakticky jsem od "Alternative 4" nezaregistroval žádnou změnu a měl jsem s tím trochu problém. Což se, světe div se, příliš nezměnilo ani s nástupem doomového kultu devadesátých let - "The Silent Enigma". Anathema sice zněla doomově a zatěžkaně, ale Vincent si tohle období pojal po svém a pokoušel se najít kompromis mezi skutečným zpěvem a výrazem z minulosti. Vyšla z toho spíš taková "ani ryba ani rak" poloha, kterou jsem vnitřně řešil ještě u "A Dying Wish". Druhá část setu byla u konce, mé očekávaní do ní vložené se naplnilo jen z části, ale možná bylo až moc veliké a možná jsem to ten večer prostě nebyl schopen úplně pobrat. Je tu další pauza a další oddech od značně dusné (vydýchané) atmosféry.

// Část třetí aneb smrtkou načichlé retro s Darrenem Whitem
Už tak masívní dávka Anathemy neúprosně pokračovala třetí částí. Duncan zůstal přikurtován ke své base, Vincent se stáhl do pozadí a věnoval se jen kytaře a za mikrofon se postavil řvoun Darren White, tedy postava, která je spojená s naprostými začátky kapely. Pokud jste si stihli zasoutěžit o volný vstup do Flédy, jistě jste zachytili, že záměrná chybka v textu byla zmíněna právě v souvislosti s Darrenem a jeho tehdejší kapelou The Blood Divine. To teď ale nechme stranou. Nakrátko ostříhaný chlápek z dálky vypadal jak starší brácha Vintersorga, ale na pódiu byl tento večer určitě ten nejodvázanější a nejkomunikativnější člen Angličanů. Možná v začátku tomu tak nebylo, ale postupně se Darren rozjel jen co je pravda. A když pak došlo na surovou hymnu „Kingdom“, nebylo pochyb, že tahle exkurze zpět v čase byla provedena na jedničku. Anathema se vrátila na listím zapadané hřbitovy, kde mají jedni "po šichtě" a odpočívají v pokoji a druzí se na to teprve chystají (They /Will Always/ Die). Hoši si na chvilku dáchli a potom ještě rozbalili přídavek v podobě nesmrtelné „Sleepless“ a bylo hotovo.

Oslava dvaceti pěti let fungování této svérázné kapely skončila a zanechala v nás hluboké dojmy. Jsem rád, že jsem u ní byl a jistě se shodneme, že ten, který by snad zalitoval, byl asi ve špatný čas na špatném místě. Nakolik zůstane samotné Brno jako místo koncertu v srdci kapely (a myslím těch pár dementů, co by udělali lépe, kdyby svůj smysl večera věnovali nádražní restauraci), je pouhou spekulací, ale já jako fanoušek jsem odcházel spokojen a ještě po týdnu se myšlenkami k tomuto svátečnímu okamžiku rád vracím. Nelze totiž jinak.

Na koncert byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace pořádající agenturou Obscure Promotion.